Marta

Marta

28.10.2011 23:28

Nemůžu usnout. Přemýšlím. Přemýšlím nad událostmi poslední doby, hledám souvislosti. Přemýšlím nad oním zábleskem okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že...

28.10.2011 02:23

Marta vešla do pokoje. Přišla po tmě, umí si vše správně načasovat.
„Ne, nechoď sem, nechci s tebou mluvit.“
„Můžu přijít kdy chci.“
V tom okamžiku mne Marta naprosto vtáhla do své permanentní deprese. Spala jsem, ale na vše si moc dobře vzpomínám. Marta mi nosí zlé sny a myšlenky, nemá mě ráda. Zvykla jsem si na ni, ale tentokrát to vážně přehnala.

28.10.2011 08:05

Probudila jsem se. Byla jsem celá zpocená, třásla se strachem a hrůzou z toho, co jsem právě viděla. O čem se mi to zdálo?!?!? Snažím se vzpomenout si. Už jsem to chtěla vzdát, ale najednou se mi sen začal obraz po obrazu vybavovat....
<...Jsou tady. Právě nás všechny vyvedli z domu. I mou devadesátiletou prababičku, která se tak tak držela na nohou. Předem si zjistili, kdo z rodiny je pokřtěný a kdo ne. Musela jsem sledovat, jak tělo za tělem padá k zemi.>
Tentokrát se Marta projevila v celé své hrůznosti.

V ten okamžik jsem sebou trhla a to mě probudilo. Slzy pomalu stékaly po obličeji. Jedna za druhou. Ne, to nemůže být pravda!!! Ještě hodnou chvíli potom jsem nemohla vyjít z pokoje. Nesmí mě vidět se slzami v očích, slabou jak suché stéblo trávy.

28.10.2011 23:36

Co se vlastně dělo dál? Slzy mi znovu stékají po tváři a jedna za druhou kapou na polštář. Kap, kap, kap,... Má to snad nějakou souvislost s předešlým večerem? Zkouším se vrátit k rozhovorům, třeba něco objevím.

27.10.2011 23:52

Marta seděla na křesle přikrytá dekou, v ruce šálek čaje, který stejně nedopila, jako vždycky.
„Tak už se rozhodni! Proč pořád přelétáváš od jednoho k druhému?“
„Marto! Je to můj život! Nepleť se do něj! Jsem pevně rozhodnutá, jen to občas nedávám najevo.“
„To ti tak věřím. Jen mu tím ubližuješ, uvědom si to konečně, to kvůli tobě je pořád v depresích a ty mu nepomůžeš. Nedokážeš to!“
„Řekla jsem mu to snad dost jasně, neudělá to-má důvod to neudělat.“
„Máš to marné! Stejně to všechno jednou skončí....Skončíte oba někde na psychiatrii nebo vedle sebe na hřbitově, nad hlavou epitaf: 'Zde leží pár jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Však na onen svět rozhodl se jít, zemřeli mládi patnácti let'.“

28.10.2011 23:59

Marta se sem dobývá jak jen může, ale tentokrát jsem silná, nepustím ji. Už budu vždycky silná. Nesmím podlehnout Martě. Možná... možná jí teď otevřu dveře, když řeknu, že stejně špatně skočím, že to nemá cenu.... Už je tady, stojí přede mnou a hlasitě se směje až z toho jde mráz po zádech. Nezbavím se jí. Nikdy.