Kateřina R. - začátek

Ahoj,
nevím, jestli je zrovna dobrý psát o sobě a svých pocitech. Vážně nevím. Ale zkusím to... Vždycky jsem si myslela, že bolest fyzická je horší než ta psychická, protože jako dítě a adolescent žijící v normální rodině, jsem spíše zažívala bolístky bebínkové. Pak když přišla rodinná krize jsem pochopila, že vnitřní svět může taky mít své bebina. Problém nastává, když vám začnou blízcí ubližovat záměrně. Ne fyzicky. Psychicky. Člověk, který si vše bere (jako já), pak jde od deprese k depresi. Zabíjí mě to. Ničí. Je to takový vřískot v lidském těle.

Prý nejlepší obrana je útok. To by člověk musel být pes pitbullský. A to já nejsem. Jsem spíš homo srabus, lekavus nebo možná i naivnicus. Co s tím? Buď se s tím nějak naučím žít. Každá bolest přece jenom přebolí. Jenže ta duševní, to není jak odřené koleno a lidé si to málo uvědomují. Neřeší to. Když to řeší, tak jedině drogou - ať už alkoholem nebo sebevraždou přímo. Mám strach, aby tam nesklouzla. Proto si myslím, že má smysl se vyzpovídat, zamyslet se a zkusit se zvednout a jít dál. Když to nejde, tak pomoc ostatních, kteří neubližují nebo i odborná. Jenže té se lidé bojí, aby si ostatní nemysleli, že jsou cvoci...

Můj příběh je složitý. Možná někdy ho dokončím, taky si myslím, že je příliš bezcenný a chaotický...Tak možná příště to bude lepší...