Pekelné oči

Byla to jen náhlá horečka a už je pryč. Zpocený horkokrevný kluk, který se na mě koukl

těma jeho hořícíma očima.

     Zahleděla jsem se mu do nich, rozhodila rukama a se vzdorem v hlase řekla: „Ukaž,

co umíš chlapáku". Podíval se na mě. V jeho očích jsem viděla obraz šíleného lovce, jež

právě získal svoji kořist. Odsekl s horlivostí: „Pojď blíž". Na chvíli jsem zaváhala. Pak jsem

se vydala na dlouhou cestu vstříc těm jeho pekelným očím. Věděla jsem, co mě čeká.

Už jsem to chtěla mít za sebou - odby/ité.

Šla jsem... pyšná na svou odvahu.

Šla jsem... s hlavou vzhůru.

Šla jsem... odhodlaná podstoupit to znovu.

Šla jsem... s nenávistným pohledem.

     Bylo to dlouhé. Tedy aspoň mi to tak připadalo. 

     Teď tu ležím, s bolestí po celém těle. Moje tvář hoří. Potoky slz se ji snaží marně

uhasit. Ležím, pláču, sténám. On pořád a pořád okolo mě chodí. Stále a stále se mi omlouvá

a slibuje. Jen slibuje. Jeho oči se změnily. Jako vždy. Už nemá oči lovcovy, nýbrž oči

vyplašeného koloucha.

     Nejsem si jistá, co v tento moment cítím. Lásku nebo nenávist?

Nevím, co mám teď dělat. Mám tu zůstat nebo zmizet? Zmizet, to by udělali všichni. I já

chci, ale musím zůstat. Víc nedokážu. Nemohu se totiž bolestí ani pohnout. Snad někdy

pomine.