Žádost

     Uprostřed tmavé místnosti stál masivní psací stůl z ebenového dřeva a na něm leželo pár papírů, mosazný popelník podepírající tlustý doutník, z něhož stoupala šňůra průhledného dýmu, jež se u stropu rozplývala do ztracena, za stolem vykukovala mohutná a pohodlná kožená židle s opěradlem, a před ním se ukazovaly dvě primitivní dřevěné rozviklané stoličky bez opěradel. Na jedné z nich se nemotorně pokoušel pan Dřímal najít stabilní polohu.
     Inženýr Manko, sedící na kožené židli, zvedl doutník, jemně ho oklepal o popelník, dvakrát z něj mohutně potáhl a vypustil do ovzduší dva kruhové obláčky dýmu, poté vrátil doutník zpět do výchozí polohy a významně se podíval na pana Dřímala, sedícího se sklopenou hlavou ve své laciné košili, obyčejných kalhotách a ošoupaných botaskách.
     „O čem jste se mnou chtěl mluvit, Petře?“ otázal se Manko, přehazuje přitom nohu přes nohu.
     „Víte, pane…včera mi zemřela manželka,“ polkl Dřímal. Snažil se zadržet slzy.
     „Upřímnou soustrast,“ pronesl studeně Manko.
     „Začaly ji selhávat ledviny. Musela čekat na dárce čtyři měsíce. Nikdo z mé rodiny ani z přátel nebyl vhodným dárcem. Nakonec se ale našel. Dodnes tomu člověku dlužím. Operace se podařila, ale krátce poté dostala vysoké horečky. Byla slabá a…podlehla jim.“
     „Hmm,“ řekl nezaujatě Manko.  ,,A co chcete ode mě?“
     Ta otázka ho zaskočila, myslel, že Mankovi došlo, oč bude žádat.
     „Chtěl jsem vás požádat o měsíční dovolenou, pane. Já se totiž s tím ještě pořád nemohu vypořádat. Všechno se to událo hodně narychlo a já se nemám komu svěřit, všichni v mém okolí jsou zaneprázdněni a mají svých starostí dost. Musím se s tím vyrovnat po svém. Proto vás žádám… jako přítele… o jeden měsíc…“
     Položil si hlavu do svých hrubých rukou a začal plakat, Manko nehnul ani brvou, jeho přísný kamenný pohled mu pořád zůstával.
     „Chápu vás,“ řekl konečně Manko a jemně pokyvoval hlavou.
     „Děkuji vám,“ zvedl hlavu Dřímal, oči zarudlé od pláče.
     „To však neznamená, že vám vyhovím,“ vyhrkl ostře Manko a vrhl na Dřímala pohled.
     Dřímal vytřeštil oči a pootevřel ústa. ,,A…a…ale proč?“ koktal.
     „Protože v případě plnění pracovního plánu jdou osobní věci stranou, Petře. Čas jsou peníze a ztracený čas jsou ztracené peníze. A já jsem neustále v situaci, kdy svým lidem, vás nevyjímaje, nemohu dopřát ani jednoho volného dne. Protože tím mi ty peníze utíkají, to zcela jistě chápete zase vy.“
     Jeho tón nabyl na ostrosti a důrazu.
     „Práce je od toho, aby se v ní pracovalo, můžete mít důvody, jaké chcete, ale sem chodíte PRACOVAT, ne si vylívat srdíčko. I kdyby vám umřela celá rodina, buď nedostanete volno vůbec, nebo ho dostanete napořád. A teď si běžte po svých.“
     „Ale pane…“
     „VYPADNĚTE!!!“