Vědomí nevyhnutelného

Vzpomněl jsem si na čtvrteční odpoledne.

Na jízdu na kole úzkým koridorem.

Asfaltový chodník, který měl necelé dva metry šíře byl nekompromisně vymezený zleva plotem o výšce více než dvou metrů z vlnitého plechu, zatímco vpravo byl pod okrajem z žulových kostek prudký pětimetrový sráz vedoucí k úzkému potoku.

Při jízdě jsem si nemohl nevšimnout proti mě jdoucího staršího muže, ve věku okolo pětašedesáti let. Muž svou pravou paži vedl v těsné blízkosti pozinkovaného plotu.

Jeho levé noze sekundoval pes malého plemene. Ten se během okamžiku vzdálil od svého pána k pravému okraji chodníku se zelenými trsy trávy. Čile, alespoň se to tak zdálo, očichával řadu z nich. Byl to jorkšírský teriér..

Podvědomí mi říkalo, abych přibrzdil. Proto prsty dlaní střídavě tiskly kovové páčky brzd.

Při tomto manévru, mě muž nepokrytě sledoval. Doufal jsem, že mě vnímá dostatečně zřetelně - tedy to, jak rychle k nim přijíždím i to jak mocně tisknu páčky brzd. Muž v podstatě zůstal stát na levé straně chodníku, zatímco jeho pes byl od něj vzdálen asi metr a u pravé části chodníku.

Hlavou mi proběhlo:

„Kdy si jej zavolá? Vezme jej na ruce?“

To už jsem byl od nich asi jen 10 metrů.

Pes lehce cupital po okraji ze žulových kostek pod nímž byl travnatý sráz k potoku.

Rozhodl jsem se brzdit intenzivně.

Starý muž snad na psa i volal, ale ten chvíli nereagoval a vzápětí, když už jsem byl od něj asi tři metry zamířil ke středu chodníku. Brzdy důrazně zaúpěly!

Strnulý muž u plotu zalapal po dechu, přičemž já také.

Přední kolo skončilo v těsné blízkosti psí hlavičky.

Hlavou mi blýsklo:

„Proč pes neuskočil?“

„To nemá pud sebezáchovy?“

„Kdybych úplně nezastavil, došlo by zřejmě k nejhoršímu!“

Když už má chodidla spočívala na asfaltu, musel starý muž prokazatelně v mé tváři číst směsici rozpaků i rozladění. Pak také sledovat mou bradu, která klesala nevěřícně k hrudi.

Náhle z úst staříka vyšlo několik slov:

„Promiňte, pane, omlouvám se za svého psa, díky že jste zastavil.

On je totiž starý a nic nevidí“

Pocítil jsem lehkou lítost, ale převážilo silné povědomí o tom, že čas nikoho z nás nešetří, jistě nebude šetřit!

Ta slova u mě navodila vjemy vlastní křehkosti, pomíjivosti i smrtelnosti…