Poslední přání

Když mu řekli ortel, trpce se usmál. Nic jiného nečekal, jen vyslovili to, co už dávno tušil. Už se s tím smířil, přesto tu však byla jedna věc, která mu ležela v duši a nedopřávala mu klidu. Poslední maličkost, jenž mu bránila smířit se s blížící se smrtí.

Polkl a vyslovil, co mu leželo na srdci: „Myslím, že odsouzený na smrt, má nárok na poslední přání. Přál bych si housle.“

Hlídač očividně nevěděl, co si o tom má myslet.

„Jsem houslista, přál bych si ještě jednou zahrát na housle. Na nástroj, který mě provázel celým životem.“

Hlídač přikývl a beze slova odešel. Po chvíli se vrátil se staře vypadajícími houslemi. Podal mu je.

Vděčně je vzal a zkušeně prohlédl. Na první pohled nevypadaly moc dobře, staré, špatně udržované, když je však prohlédl důkladněji, zjistil, že na tom nejsou zas tak špatně. Dalo se na ně hrát a zvuk měly dobrý.

S láskou pohlédl na nástroj a něžně po něm přejel konečky prstů. Cítil, jak ho začínají pálit oči.

Zvedl housle a začal hrát. Zdálo se to už tak dlouho, co hrál naposledy, chvíli trvalo, než se do toho dostal. Jakmile to však překonal, byl opět ve svém živlu. Jeho hudba byla s každou vteřinou lepší a do žil se mu opět vléval ten známý pocit. Zavřel oči a nechal se unášet. Zahrál svou oblíbenou skladbu. Zatímco hrál, proběhl mu v myšlenkách celý jeho život. Unášen vracejícími se dojmy a pocity, hrál dál hudbu o svém životě. Jemnou a něžnou melodii, když vzpomínal na svou první lásku. Lehkou, hravou melodii, když vzpomínal na dětství a šťastné okamžiky s přáteli. Ani po té, co dohrál, nehodlal housle odložit, pokračoval dál. Hrál melodii, jejíž noty velebily svobodu, volnost, život samotný. Pak přešel k srdceryvným tonům o nevyhnutelnosti smrti a blížícího se konce.

A když nakonec, housle přece jen odložil, uvědomil si, že pláče. Smutně se usmál, tolik ke kamenné tváři a sebeovládání před vězniteli. Pohlédl dolů na housle a uvědomil si, o kolik lehčí a vyrovnanější se cítí. Splnil své poslední přání, teď již může odpočívat v pokoji.

O pár hodin později ho vyvedli ven. Šel s hlavou sebevědomě vztyčenou, lehkým krokem. A než položil hlavu na špalek, naposledy pohlédl na nebe a mírně se usmál.