Je čas jít

JE ČAS JÍT  

Bílé spletence oblaků se na krystalicky modrém nebi proháněli jako malé, ještě bezstarostné děti na hřišti a vytvářeli různé obrazce. Chvíli bylo vidět draka, co chrlí oheň, za chvíli to vypadalo jako tygr sbíhající prudký kopec, uhánějíc za svou kořistí. 

  Když byla malá, vídala mezi mraky své oblíbené postavičky z pohádek, postupem času vyměnila pohádkové postavy za hrdiny svých oblíbených knih a jistě se ptáte, co vídá na obloze dnes... Mnohé obrazce, postavy, zvířata, ale nejčastěji za poslední rok potkává na svých toulkách po oblaky zaplněné modravé obloze onu záhadnou postavu oděnou v černém plášti, pro kterou čas nic neznamená.
  Ze začátku ji to děsilo a přestala k nebi vzhlížet. Postupem času, již smířená se svou situací se sem tam, začala na oblohu vracet. Kdykoliv zahlédla onu postavu oděnou v černém plášti, posunula se na jiný obláček. Už ji neděsila, jen se s ní prostě zatím nechtěla setkat tváří v tvář, vzít ji za ruku a jít tam daleko, za všechna oblaka do neznámé krajiny.
  Milovala tu rozmanitost, kterou vždy obloha překypovala, nikdy nebyla stejná a pokaždé ji to přivádělo doposud neznámých koutů její fantazie. Smutné pro ni bylo, když někdo viděl jen bílo šedé chuchvalce čehosi poháněné větrem. Nechápala, jak někdo může nevidět tu prostou krásu nad hlavou.
  Ležela v nemocniční posteli u okna s výhledem na oblohu a tak nějak vnitřně cítila, že dnes je ten den. Den, kdy se s osou zahalenou v černém plášti utkaném ze smutku, strachu, slz a lidské bolesti chytne za ruku a zmizí spolu v neznámé krajině času.

  Lehká a křehká jako chmýříčko z odkvetlé pampelišky se vznášela vstíc náruči osoby starší než sám čas.
  Bílé spletence oblaků se na krystalicky modrém nebi proháněli jako malé, ještě bezstarostné děti na hřišti a vytvářeli různé obrazce. Chvíli bylo vidět draka, co chrlí oheň, za chvíli to vypadalo jako tygr sbíhající prudký kopec, uhánějíc za svou kořistí. A s touto myšlenkou se poddala nekonečnému a ničím nerušenému, klidnému spánku.