Někdy...

Někdy z rána, mivam na lodici štíru díru po hře nad nedotkanou prázdnotou,

hledám sebe sama a misim v tom svuj strach, z neukonceneho jastvi, že ztraceného snu,

jsou dny, kdy slunce nesviti nám nad hlavou a voda visí kalena ve věčnosti,

je to prachut stinu, někdy je plný smutku,  jindy radosti, klid je vzácný zobacek štěstí,

někdy hledáme potok uprostřed města, oázu nenaplnitelnosti touhy, vzdalujici se oči milenek,

tech smutných divek a žen, kterym stoupa dym od pusy a vracejí se ke svým milym,

potom se trmacime s posramocenymi nadějemi a kvetnici iluzi v tikajici světnici neřestí, kde bůh nepromlouva,

kde bůh stravuje zubozena jatka svých pozemských nervů,

svých nejlepších synů a dcer, vracejicich se domu,  jako poprvé,jako na onen svět plný roztopodivne rozkoše,

vzdáleny sepot nad pobřežím a příliš temna mlha, než by mohla přicházet z minulosti,

jsou to výboje neznámého fluida, přicházejícího jako tepelna vlna, z hrudi budouctnosti,

a tam se nadechneme a branime sve ctnosti proti teroru, ignorantstvi doby,

apatii a chudokrevnosti verše a životní vitality, tam ztracime ze života onen svátek,

v nemz je porozena tato přítomnost a z ni kvilici veskere umění poezie, 

poezie jež rozumi tomu světu, pro který zhasíná onen pozemský čas,

a vyrůstá čas příštích peřejí, zplozenych nemsrtelnym snem,

snem o rozkoši a pokoře tam na hladině vědomí,

mysli a jejich zubozenych okvětních plátků mysli,

mysli slibující si vykoupení,

mysli ktera není a nikdy nebyla.

A tak někdy byvame znovu dětmi,

a tak někdy se zapomínáme těšit z války o skutečnost,

z války o vlastni cest, pověst a schopnosti,

nebot jenom ve válce se strachem a o lásku,

ve válce se sebou samym o harmonii,

tam jsme v Pravdě vítězem,

s klidem pohlizejici do budoucnosti,

a tvořící nový příliv,

slova a věčnosti.

Klid a Mir.

Svetlo básníka.

Ztraceny sen o Bohu.

...

O tobě má lásko

lásko a sudbu prokleti.

...