Andrej na skále

Andrej mne počkal na vlakovém nádraží a vyjeli jsme. Vypadal zle. Staře, unaveně. Od té doby co mi zpřelámal kosti jsem nemohla chodit, podpíral mne a kulhali jsme spolem. Na zelených polích svítilo zapadající slunce. Paprsky zářily skrz stromy. Pálily mne oči. Mech. Teplo
Ukázal mi smutnou krásu. Teplou, jemnou. Která mne obejme a podpírajíce jeden druhého stoupali jsme lesem. Lesem vlhkých, plným mechu a rosy. Voněl. Nahoře na stráni, voněla tráva a něžně jehličí. Slunce se odráželo od kapek rosy na trávě. Zářilo. Všechno zářilo zlatem a krásou. Byl to sen. Měkká peřina a radost, žití. Život. Cit. Cítila jsem. Dotýkala se a hladila všechno okolo. Stála jsem a slepě hleděla do slunce, jako bych ho už nikdy neměla vidět. Léčilo mi spálené ruce a tavilo těžké kovy v krvi. Zahřívalo zmrzlé srdce. Objala jsem vzduch. Nechtěla jsem přestat. Nechtěla jsem ať ta krása přestane. Nikdy. Ať slunce nikdy nezapadá. Ať trávu nikdo neposeká. Ať stromy nikdo nepokácí. Prosím

Dole tekl potůček. Docela čirý potůček. Ledový, horský. Kosti ptáků a srn obrostlé mechem. Zaječí zelí. Kde to jsem. Byl to sen. Kde jsou prozářená oblaka a svítící okraje lístků. Břízové hájičky. Kůra.

Andrej šel, potácel se ze srázu dolů a nabídl mi ruku. Šla jsem mu v patách. Kulhali jsme skrze šlahouny maliníku, kopřivy a suché větvě. Klopýtali přes pařezy a koleje vyjeté traktory. Blížíme se. Řekl Andrej. Věděla jsem kam se blížíme. Ukázal mi krásu. Ale jen pro to aby mi ji mohl vzít. Aby mne mohl zase kopnout a zlomit mi žebra a nohy, zrovna když se začaly hojit. A měla jsem pravdu.

Andrej mi pomohl dostat se na místo odkud už se níž jít pěšky nedalo. Po námi byla skaliska, útes a dlouhá cesta dolů. Pod strání se klikatila asfaltová cesta a za ní vykácený les a malé město. V potůčku tekly splašky a benzín. Pěna se hromadila na splavu mezi větvičkami. Domečky byly narvané na sobě a lidé si chodili po hlavách, šlapali jeden na druhého a křičeli po sobě. Na malém prostoru kde mohli chodit lidé se nedalo nikam utéct. Desítky lidských bytostí se mačkali na malých stupínkách na tramvajových zastávkách a před přechody, nemohli se jeden druhému vyhnout, nemohli utéct. Báli se na sebe podívat nebo se jeden druhého dotknout. Dělali že tam nejsou. Nechtěli tam být. Já taky ne
Zírali jsme z útesu na civilizaci, Andrej se na mne otočil a pohlédl dolů ze srázu. Viděla jsem co viděl on a podívala se na něj. Věděla jsem co bude následovat. Ale netvářil se zle, ani nenávistně. Měl měkký pohled a jiskřivé oči. Laskavé, smutné oči. Pohladil mne po tváři. Promiň mi to, miluji tě. Řekl. Něžně se díval. Jedním pohledem strčil mne ze skaliska a já padala po kamenech útesu, přes větve stromů, narážela do kamenných výběžků. Cítila jsem každý náraz, cítila jsem spáleniny z kamení a větví, slyšela jsem jak mi praskají žebra a páteř. Všechny kosti. Cítila jsem jak mne kameny bodají do kůže a jak mi rozrážejí lebku. Na skále byly kapky krve, která mi vytékala z úst a z uší. Cítila jsem nesrovnatelnou bolest a plakala jsem, ale nekřičela. Nevydala jsem žádný zvuk. Jenom slzy mi rosily tváře a vlasy zašpiněné krví a bahnem. Padala jsem dlouho až jsem dopadla do měkké trávy mezi stromy, jejichž větvemi jsem se při pádu prodrala. Měkký mokrý mech, který mi v posledním nárazu zlomil vaz a roztříštil lebku. Mé mrtvé tělo se rozložilo na měkkém oroseném mechu. Tak jemném, že jsem ho chtěla hladit a přikrýt se jím. Cítila jsem ho na každém kousku svého neživého těla. Krev zabarvovala mech a rozprostírala se kolem mne. Oči zíraly do korun stromů a z prasklé lebky vytekl mozkomíšní mok a kusy mozku. Kosti trčely z končetin a na zkrvavených rtech nebyl žádný výraz. Tělo bylo mrtvé, bezbolestné. Byla to krása. Byl to klid. Nekonečný klid. Žádný strach, žádná bolest. Pokoj. Chci tak zůstat navždy.

Zvečera horké slunce zapadalo. Sklonil se nade mnou stín. Andrej dlouho klopýtal po lese a hledal mne. Díval se do skelných očí a pomalu se skláněl nad tělem. Lehl si vedle mne a objal mne, jemně ale pevně. Ležel tam na krvavém mechu vedle mrtvého těla a objímal ho. Tak ležel. Ležel několik dní, objímal tělo a spal. Tak dlouho dokud jsem pomalu, minutu po minutě nezačala cítit stupňující se bolest. Od lehké bolesti hlavy po nesnesitelnou odpornou bolest, která procházela každou mou buňkou, každým nervem a já plakala, moc plakala až jsem začala křičet ale nemohla jsem otevřít pusu, protože čelist byla třikrát zlomená, a nemohla jsem dýchat, protože plíce byly propíchnuté, páteř byla zpřelámaná, lebka rozdrcená, motala se mi hlava a zvracela jsem litry krve, která tekla ze všech tělních otvorů a ze všech ran. Chtěla jsem zemřít, prosím prosím. Nedalo se to vydržet. Neartikulovaně jsem chtěla se ptát Andreje, proč mi to udělal. Proč mě nenechal zemřít. Proč se pro mne vrátil... proč se pro mne pořád vrací. Proč mne nezabije. Proč. A nemohla jsem se hýbat, byla jsem paralyzovaná, nemohla jsem hýbat tělem, jen jsem cítila tu bolest. Tu neskutečnou bolest, která se nedá k ničemu přirovnat. Tak moc to bolelo. Moc. Trpím. Miliony kamenů padají mi na tělo, milion vos bodá mne, milion koní mi rozkopává lebku, milionkrát se topím v otrávené vodě a hořím na hranici, milion kulek mi letí skrze trup, miliony pil mi řežou nohy a ruce, milion bolesti. Miliarda. Nekonečno bolesti.

Volala jsem na Andreje a chtěla se ptát. On seděl vedle mne na krvavém mechu ve východu slunce a plakal. Díval se na krev a plakal. Plakal tiše. Slza spadla na trávu a obličej měl bledý. Vzal mne do náruče a objímal mne. Týdny a týdny jsme tam leželi, každý den mne zranil. Pálil mi kůži, kopal mne do břicha, házel na mne kameny. Každý den. Každý den mne hladil a říkal že mne miluje, každý den mne objímal. Několik týdnů trápil mne, mučil a miloval.

Poté mne vzal do náruče a kráčel se mnou, krev za námi kapala na cestu. Šli jsme přes les, přes pole, přes krásné slunce a voňavou trávu. Malé dědinky na vrcholku kopců, den a noc se střídaly a on šel a já mu skrápěla slzami jeho měkké bílé tělo. Plné ran a jizev. Na tváři jsem měla zkřivený výraz a byla jsem v agonii. Už jsem nebyla v sobě. Utrpení bylo natolik velké, že jsem opustila své tělo a tento svět. Už se nedalo bráti a vzdala jsem to. Nedalo se jinak. Opět jsem byla zlomena. Zlomil mne docela. Zlomil a nožem přesekal. V lese omyl mne od krve v potůčku ledovém, zavázal hadrama rozbité kosti a kráčel několik dní až domů. Přes dálnice a cesty, na nekonečně dlouhé pouti. V cíli uložil mne do postele, políbil na čelo a odešel. Zmizel. Byl pryč. Nechal mne tam v neskutečném utrpení a bolesti. Abych pokračovala v životě, umučená a neschopná se pohnout. Abych se uzdravila sama. Aby zase až budu zdravá, mohl přijít Andrej a opět mne zabít. Já to chci. Miluju ho