Schodiště štěstí

Žluté schodiště se stáčelo do písmene L a tvořilo páteř celého domu. Skrze okno v prvním patře, dopadaly na žluté kachlíky sluneční louče. Masivní zábradlí vytvářelo dojem domova.

Zeď kolem schodů, lemovaly fotografie. U prvního schůdku se na nich usmíval mladý pár. Ženu v bílých šatech s kyticí rudých růží líbá novomanžel na tvář. Za drobné ručky se drží děti na další fotce. Chlapec i děvče měli být jedináčky, sňatek rodičů však spojil cestu i jim. S dalším stoupáním se scény mění. Děti sledují slony v zoo. Dospělí se objímají před palmou. Další krok a další dovolená. Na vánoční fotografii pózují babičky a dědečkové. Na posledním snímku slaví dívka osmnácté narozeniny. Jsme v půlce schodiště a prázdná zeď čeká na nové fotografie. Na snímek z další svatby a možná dokonce křtin. Úplně na vrcholku by pak mohl být šedivý manželský pár sedící na ošoupané pohovce.

Jenže osoby, které po tom schodišti kráčely, míjely fotografie bez povšimnutí. Zahloubaní do všedních dní, zapomněly vnímat příběh, mající před očima. A tak, bez nových vzpomínek, příběh skončil. Schodiště zůstalo prázdné.

Nic však není ztraceno. Vždyť dům prázdný nezůstane. Možná noví obyvatelé dokončí, co jiní nedokázali. Možná vyzdobí zeď až na samý vrchol a schodiště štěstí naplní svůj účel.

Tou dobou už si dům nebude pamatovat touhy zaniklé rodiny ani jména jejich členů. Vzpomínky dospělé slečny přesto občas zabloudí ke žlutému schodišti. Schodišti, na kterém nikdy nebude stát v bílých šatech.