Hrad z písku

Ležela jsem na slunci a pozorovala dva malé chlapce. Přiběhli na páž kdoví odkud a spontánně začali stavět hrad z písku. Dávali si záležet, zjevně si práci užívali. Se zvláštní péčí budovali jednotlivé věže, speciální pozornost věnovali každému detailu. Strávili stavbou snad celé dopoledne.  

Přišel okamžik, kdy byla celá stavba dokončena. Hrad byl krásný tak, že budil pozornost kolemjdoucích. Malí stavitelé si hrad několikrát obešli a dychtivýma očima zkoumali tu nádheru. Potom, v jednom momentu, zcela nečekaně a proti všemu očekávání, se oba najednou rozběhli a se smíchem se vrhli na svůj vlastní úžasný výtvor, aby ho kompletně zničili. Jejich nájezd dlouho nepřestával. Dávno už bylo od okamžiku, kdy padl poslední kus hradby a po věžičkách a jejich ozdobných prvcích už nebylo ani památky. Nadšení chlapců z rozbíjení a ničení nebralo konce, dupali nadále do písku, znovu a znovu ho rozkopávali a rozhazovali, skákali na pozůstatky ozdob. Běsnění těch dvou trvalo do noci, daleko déle než celá složitá stavba...

Ach, vloudila se sem jedna drobná chyba. Ve skutečnosti to nebyli malí chlapci, byl jsi to ty. Já jsem byla tou pláží, pískem citů, z nichž jsi budoval hrad mé lásky...