Kuřba na pavlači

Na pavlač k nám přišlo odpoledne. Bez odpoledne, které tu bylo, jsem nás neviděl, ale přesto má podobizna něco začala tušit. O takovém nebezpečném, přilnavém a čtenáři, pisateli, kteří si donedávna hráli na kočku s myší, možná krávě v ulicích za hlasitých skřeků vládnoucích na předměstí města Montenegro, travičce staré udusané paní, té, která si na travičku jen hrála (která se za travičku jen vydávala a nakonec jí opravdu byla) a vlastně se mnohým recenzentům ani nezdála být člověkem, zdajícím se prohnilém, beze špetky... ne, jen se špetkou důveryhodnosti a vlastně ne tak úplně systematicky pojatém počínání. Aniž bychom tyto intence nezakládající se na absolutní objektivitě, s níž a pouze s níž bychom měli jako spravní porobení obchodovat, zatracovali, musíme tyto intence navždy alespoň zasunout pod hned několik nestejně znějících povrchů; mimochodem právě takovým stylem jsou psány jejich programové ústanovy (takže i na pavlači se musíme na slova, jež jsou na počátku, soustředit).

A považovali jsme tak za správné, líbivé a rozumné. Nebylo tu ale ještě něco důležitějšího? Nebylo tu ale ještě něco? Delší a delší.

Na pavlači jsme toho nalézali spoustu a ještě po mnoho dní sem létaly listy unášející zrna kávových myšlenek latexového materiálu. Jak si vůbec někdo dokáže myslet, že by ti tři tady v té pokojné hlíně spali neklidně.