Mozaika, IV.: Poslední večeře

Nechápala, co se stalo. Nechápala, co se děje. Ležela ve své postýlce, i se svým bratříčkem, zachumlaná a chladnoucí i chřadnoucí. Třese se, kašle, bolí jí ruce i nohy, jako když se vrátí z pole, kde pomáhá sbírat zeleninu, nebo ze sadů, kde se musí natahovat pro ovoce a olivy. Ale teď už dlouho nepracovala. Celé dny nenavštívila pole, ani sady. Jen ležela v posteli, někdy se dobelhala přes špinavou a tmavou světnici, okolo jídelního stolu a do spíže, aby hledala něco k jídlu. Společnost jí dělala její panenka, kterou dostala od svého otce, a která jí vždy ochránila.

Nejprve chtěla laskominy a sladkosti. Občas je táta nosil, když byl dobrý den, ale už žádné nejsou. Pak hledala maso a ovoce, nakonec i zeleninu, ale jak čas plynul, chtěla cokoliv, co by našla. Ale nic už nenašla. Ve spíži skoro nic nebylo, a co tam bylo, to páchlo a hnilo. Někdy se zastaví u stolu. Když okolo procházela poprvé, moc jídla už tam v miskách nenašla, ale byl tam její táta, který se usmíval. Bylo na něm však něco divného. Smutný úsměv, třes a kašel, který měla i ona. Utěšoval jí, ujišťoval, že všechno bude v pořádku, že brzy bude klid. Říkal to jejímu bratru a jejich matce. A ta se usmívala a přikyvovala, dokud mohla, aby jim dodala naději, aniž by Anna tušila, co se děje.

Nevěděla pořádně, jak to začalo. Něco se stalo v přístavu. Ulicemi se začal nést rámus, křik a panika. Otec řekl, že se nic neděje, že všechno je v pořádku, že musí dál pracovat na sadech a polích velmožů, že nemohou odejít, kvůli báchorkám a nesmyslům, jež se šíří z hlavního města. Pár dní pracovali, ale pak už otec nemohl, a i matce bylo hůř. Práce ustala, když Anna viděla zdejšího velmože, jak chraptící slezl ze svého koně, rozhlížel se po poli, na jehož okraji stál. Jeho kolena se brzy podlomila, spadl na zem a už se nehnul. Anna se ptala, co se mu stalo, ale nikdo jí to neřekl. Jak by to mohla pochopit, když ani oni nechápou, co se vlastně děje za zkázu.

Od té doby nebyla na poli, a přece jí bolí ruce i nohy, jako kdyby pracovala celý den. Nechápe to. To nedává smysl. Ptá se na to svého táty, ale ten už neodpovídá. Ani se neusmívá. Jen sedí v židli a nepřítomně hledí k její mámě. Ta leží na boku u vyhaslého krbu, a už nepřikyvuje, už se taky neusmívá. Naposledy Anna viděla, jak se máma třásla. Už se netřese. Neví, kdy se naposledy usmála. Teď už se neusmála. Jen ležela. Anna si ráno povídala s bratříčkem. Tiskla ho k sobě, aby ho chránila a zahřála. Občas zakašlal, občas mumlal, ale pak už mlčel, zatímco jejím tělem projížděl mráz a bolest.

Anna teď opět prohledávala misky, stejně jako v předchozích dnech. Nebylo tam už skoro nic, kromě much, plísně a pachu. Vrátila se do postýlky, ke svému bratříčku, klekla si na pryčnu a dívala se z okna na ulici. Smráká se, a zdá se, že na lidi dopadla veliká bída. Netuší proč. Jejich město má přístav, trhy, velká pole. Přesto, nyní na ulicích leželo mnohem více žebráků než dříve. Ale nenatahují své ruce pro mince. Jen leží. Nikdy neviděla, tolik lidí, že by přespávalo na ulici. Kde se tam berou? Proč tam jsou? A další se mezi nimi potácejí, někdy spadnou, a už nevstanou, jindy se plazí dál.

A občas se tam objeví děsivé přízraky. Kněz vyprávěl, že existují nějací duchové, ďáblové a démoni. Ti tam také procházejí. V tmavých pláštích, s obludnými tvářemi a pochodněmi v rukou, děsí a prohlížejí ty žebráky na ulici. V jednom momentě se jeden takový přízrak s ohavným zobákem objevil u jejich okenice. Anna vykřikla, vyjekla a tiskla k sobě deku, pouze koutkem oka se dívala na toho démona. Netvor se pootočil a zakroutil hlavou, aby s ostatními démony odešel pryč. Anna chvíli plakala, ale už neměla moc sil plakat.

„Anno,“ uslyšela dívka povědomý hlas. Táta zase mluvil. Podívala se ke stolu a seděl tam, opět s úsměvem na tváři. Naproti němu maminka a i mávající Leon. Světnice byla ozářená svíčkami, temnota ustoupila. „Vychladne ti večeře,“ a Anna ucítila, jak se tam opět linula vůně pečeného masa, olivového oleje, čerstvého ovoce a ryb. Vylezla ze své postýlky, s panenkou v ruce a došourala se k nejbližší židli. Posadila se a otec jí stiskl ruku. „Všechno bude dobré,“ a pak se dívala na tu úžasnou hostinu, kterou nyní mohla opět sdílet se svou rodinou, jako v dobách, kdy na ulicích nebylo tolik žebráků a byl tam klid, kdy tam nechodili démoni.

Dveře domku se se skřípěním otevřou a dovnitř vstupuje cizí muž. Krátce se rozhlédne po místnosti a pootočí se. „Čtyři. Muž, žena, dívka a chlapec,“ a další muž za ním to bez emocí zapíše. Muž pak udělá něco, co by neměl. Vejde dovnitř, zvedne ze špinavé podlahy panenku a položí ji Anně na klín. Dům je označen, dveře zavřeny a Anna se svou rodinou může konečně v klidu prožít poslední večeři.