Mozaika 4, IV.: Selhal...

„Selhal…“ chroptí muž v zakrvácené zbroji sedící naproti umírajícího císaře, jehož vous už je slepen krví. Císař kroutí hlavou, aby rozehnal výčitky a zklamání umírajícího gardisty. Vědí, že jejich život je u konce, ať je to tedy za nimi. Císaře jen mrzí, kolik jeho gardistů muselo zemřít. Chodba posetá mrtvými těly jeho věrných strážných i vrahů, kterých však bylo víc, a těch pár vrahů, co přežilo, nyní přichází k umírající dvojici se zakrvácenými dýkami v rukou, udýchaní a se zlým úmyslem v srdci.

Útok byl nečekaný, překvapivý, v samotném palácovém komplexu, jak jen byl troufalý, a možná proto úspěšný. Jinde by byl očekáván, jen ne tady, kde je nejvíce stráží, nejvíce vojáků, nejvíce dvořanů, v potemnělých chodbách usínajícího paláce v pozdních nočních hodinách. Tam leží a umírá římský císař a jeho poslední gardista, který obdržel půltucet bodnutí, než padl na zem a stejný počet útočníků skolil. Ale i císař bojoval, aspoň podle jeho dýky zaražené v krku jednoho vraha. Nezabývá se jim, nezabývá se už ničím. Nemá cenu nad čímkoliv dalším přemýšlet. Jen se pootočí k přicházející smrti a cítí, jak mu po tváři stékají slzy, kterých přibude, když na konci chodby uvidí Konstancii, stojící za rohem, skrytou a bledou hrůzou. Její zrak je vytřeštěn na všechno, co vidí, a císař Manuel by si přál jí naposledy obejmout, přitisknout k sobě, naposledy se rozloučit se svou milovanou dcerou, ale nemůže. Jediný náznak a ohrozil by její život. Odvrací zrak a pouze se modlí, aby k němu Konstancie neběžela.

Také gardista si ji všimne a všimne si též, že jeden z vrahů se chystá odejít. „Jdu předat zprávu,“ oznamuje a gardista se zalekne.

„Dodělej svou práci, zmetku!“ zakřičí, aby mu zabránil otočit se ke Konstancii, a oba umírající muži nyní prosebně upírají zrak k princezně, která to pochopí. Rychle se otočí a prchá pryč, s bolestí a žalem v duši. Císař může v klidu spočinout. Aspoň v posledních okamžicích jeho života se podařilo zachránit jeho zlatíčko. Neměla to vidět. Tak mladá a nevinná, pomyslí si císař, když si k němu jeden z vrahů klekne a hledí mu přímo do očí, s nožem v ruce. Císař sleduje krvavé, ale nabroušené ostří a před očima mu probíhá celý život. Tak je to pravda. Jak to všichni říkají.

Vidí smrt svého strýce Konstantina, představuje první knihtisk v Konstantinopoli mnoha nevěřícím Tomášům, nesměle a s obavami se setkává s půvabnou srbskou princeznou, která mu nakonec dá tři nádherné děti, učí se na koni, šermuje, cestuje po říši, ztroskotá na kavkazském pobřeží a měsíc se trmácí zpět domů, povyšuje hodnostáře, popravuje zrádce, otevírá školy v odlehlých provinciích a vyhání katolíky a cizí velmože. Vzpomínal, jak krvavě a obtížně osvobozoval Kypr, jak ho lidí vítali, když jim dal práci a půdu, když vyhnal katolické uchvatitele. Jak bojoval po boku Dlouhána. Nebo setkání s králem Denisem, oslavy tohoto setkání, kterých se účastnilo tisíc lidí, to vše má před sebou.

Usmívá se, protože ví, že vládl dobře, ale zároveň cítí obavy z toho, co nyní přijde, a zda jeho potomci dokáží vládnout říši, kterou se snaží někdo zničit zevnitř.

„Třikrát sláva,“ pronese umírající gardista směrem k císaři a je podříznut dalším útočníkem.

Ozve se zvonění. Rámusivé a pronikavé zvonění. Palácová garda byla varována, atentát byl odhalen, zděsí se útočníci a ostří nože prořízne hrdlo císaře Manuela, který už jen zakloní hlavu, aby byla smrt rychlejší. Krev teče, třísní jeho šat, kde splývá s purpurem, a útočníci se dávají na útěk. Stejně tak umírá palácový gardista. Tak skončilo patnáct let vlády císaře Manuela. Palácovým převratem. Jedním z mnohých, které tato říše zažila, zažívá, a ještě bude zažívat.