Podzim

Podzim. 

Období, která má s nadějí společnou jednu velmi důležitou věc - jak nadchází konec, naděje umírá list po listu, až nezbyde nic. Jen holé větve ztracených možností. 

Maminka mi chlácholivě překryla dlaní sepjaté ruce. "Jak se citíš?" zeptala se. 

Vítr mi sfoukl vlasy do tváře. Neodpověděla jsem. 

"Podívej," pokračovala po době ticha. Její hlas zněl až prosebně. "Vím, že máš pocit, že se ti hroutí celý svět. Jen se, prosím, neuzavírej a neodháněj mě od sebe." 

Vzhlédla jsem a zadívala se jí do očí. Byly upřímné, plné citu a já v nich viděla tolik porozumění. 

"To je to, co dělám mami,"  zašeptala jsem a oči se mi zalily slzami.

Obrátila jsem pohled k zahradě, která sesychala a umírala kvůli nastavajícímu konci. Zima byla na dohled, všechny listy už dávno opadaly.

"Odháním od sebe lidi, na kterých mi záleží." 

________________________________________________________

Má miniatura, upravená, převzatá z mého bývalého účtu na OurStories.

C. Adler. Jedna moje část [online]. OurStories, 12.3.2014 [cit. 12.2.2023] . Dostupné na: http://www.ourstories.stmivani.eu/14-drabble/jedna-moje-cast/