Vítr s kytarou

Prohnal se vítr korunami stromů a stébly trávy. Prohrával si se vším, co volně leželo. Některým, kteří se více zaposlouchali do jeho zvuku, se mohlo zdát, že to byly tóny kytary, znějící teskně a osaměle. Co vyvolával tento vjem? Snad duše někoho, kdo na této opuštěné louce hrával, ale umřel a ta zůstala ve větru. Cítil se taky tak osamělý a uměl vnímat okolní přírodu, její zvuky, tak mu to ta příroda vrací. Tímhle způsobem byla jeho památka uctěna a duše tohoto vyjímečného člověka bude ve větru žít navždy a připomínat ho těm, kteří ho znali, a snad se mu snažili i někteří porozumět. Stačí se jen zaposlouchat do větru na malé opuštěné louce.