Exhibice

Nejprve šest metrů taftu nechám zdánlivě bez příčiny povlávat v nesouměrných kruzích okolo svého těla, abych je nakonec tyčkou zavinula do pevné ruličky. Jen několik drobounkých kuliček a patentní špendlík, dělí můj pohyb zápěstí od neposlušné stuhy, snad nejzákeřnějšího a zároveň nejpůvabnějšího sportovního náčiní, které mám tu čest ovládat.

Křečovitý uvítací úsměv patřící publiku, spolu s výponem na špičkách, nechám spadnout do krkolomné pozice na koberec, urousaný potem a třpytkami od předcházejících závodnic.

Zbývá deset vteřin do prvního tónu hudby, deset vteřin, kdy v mysli nechytím během jelenního skoku letící tyčku, nedotočím trojitý obrat na passé, nedopnu koleno v dálkovém skoku, spadnu z váhy záklonmo, neudržím rovnováhu zvednuté nohy u ucha po předepsané tři vteřiny, nezvládnu během prvku obtížnosti provést předepsaný počet rozdílných manipulací, nepropnu špičku ve valčíkovém kroku, nevykreslím dokonalé kroužky pravou rukou, zvednu ramena, začnu se mračit na rozhodčí a pak se naseru jako na tréninku, přehodím si tyčku do levý ruky a všem to natřu stuhou v protisměru.

Nervozita z obrovského prázdna čtverce 12x12 metrů usnula s pohledem do očí mého táty. Je tam a tváří se povzbudivě. Jako vždy. Nevadí, když mi dnes upadne noha, tělo nebo tyčka.
Proplouvám se minutou a půl své „exhibice“, cítím se jistě i přes drobné chyby, protože i za bramborovou medaili mě vezme za odměnu na pohár.

https://www.youtube.com/watch?v=UCAdUJeSnnc