Sobotní dopoledne

Zhluboka jsem se nadechl a ucítil jsem milovanou vůni čerstvě posečené trávy. Trávník byl perfektně zastřižený a zkropený vodou z trysek zpod trávníku, což rozhodně nebývá pravidlem, spíše naopak. Nebylo vyloženě teplo, odhadem možná patnáct šestnáct stupňů, ale svítilo slunce. Skoro bych řekl, že ideální počasí na následujících devadesát minut.
Dám si ještě pár krátkých sprintů a vysoká kolena, je můj to rituál. Má ho myslím více z nás. Nedovedu si představit, že bych do zápasu nastoupil bez provedení rituálu. Ač to zní možna přehnaně, je to pro mě jako začít s rozvázanými tkaničkami.
Rozhlédl jsem se po hřišti. Všichni hráči už byli připraveni na svých pozicích a prováděli své rituály, aby se udrželi v provozní teplotě. Oba hlavní trenéři stáli shodně s rukama založenýma na prsou u postranní čáry, potom, co si podali ruce a pozdravili soupeřovu lavičku. Rozhodčí hleděl na hodinky, přičemž druhou rukou si přidržoval píšťalku mezi rty a poskakoval z nohy na nohu. Přeci jen toho za zápas naběhá také celkem dost, takže i on by měl být řádně protažený a zahřátý.
Kolem hřiště stálo o zábradlí opřených přibližně 300 lidi. “Jedeme hoši, jedeme!” “Natřete jim to!” “Makejte kluci! Fandíme vám.”, znělo od lidi, kteří se na nás přišli podívat. Myslím, že šlo o největší publikum, před kterým jsem kdy nastoupil. Aby také ne, když hrajeme o fleka s týmem, který je o bod před námi. Pokud bychom je dnes porazili, tak se posuneme na třetí místo, což by nám zajistilo účast v baráži o postup do vyšší soutěže.
“Jedeme borci! Od první minuty do toho šlapeme na plno, nedáme jim ani metr prostoru navíc. Koho uvidím, že vypustí jenom jedinej souboj, toho si na tréninku vezmu do parády.”, ozývalo se z naší brány. Naše jednička a kapitán týmu. To, co jsme právě slyšeli z jeho úst, byl jeho klasický předzápasový proslov k týmu. Kdyby snad někdo nebyl dostatečně koncentrovaný, tohle ho vrátí zpět do centra dění, alespoň na mě už to párkrát takhle zapůsobilo. Abych to upřesnil, pod pojmem ´vzít do parády´ se skrývá běh kolem obvodu hřiště s našim kapitánem na zádech. Představa, jak si mě na tréninku ‘vezme do parády’ metr devadesát pět vysoká a sto deset kilo těžká ‘gorila’, nebyla zrovna lákavá.
Zacpal jsem si levou nosní dírku a silně jsem vyfoukl to, co bylo v dírce pravé na trávník. To samé pak ještě i obráceně. Stejně to byla prakticky voda, jelikož za poslední hodinu jsem vypil asi litr a půl. Díky tomu, že hraji na křídle měly na uvolnění mých dýchacích cest úžasný výhled pěkně zblízka i dvě mladé slečny, které jednohlasně zvolaly, “No fuj, to je prase!”. Jejich výraz říkal zdviženým obočím a nakřivenými ústy prakticky to samé. Usmál jsem se na ně a poslal jsem jim vzduchem pusu. Byly to dvě spolužačky, které jsem sám na náš zápas pozval. Potěšilo mě, že opravdu dorazily. Dodalo mi to i trochu té motivace se před nimi ukázat. “Blbá kopačka…”, procedil postraší pan, který stal hned vedle děvčat, oblečený ve dresu s logem soupeře, na moji adresu. Na něj jsem nijak nereagoval, už jsem stihl jen dvakrát ve výskoku přitáhnout kolena na prsa a s dopadem mých kopaček na trávník rozhodčí foukl do píšťalky, čím dnešní utkání zahájil.