Co si neseme s sebou

Když se člověk narodí, narodí se do nějaké rodiny. Třeba do rodiny, která už má hyperaktivního nezvladatelného syna. A nese si to s sebou celý život. Může být sebechytřejší a sebevíc se snažit, může před tím utíkat, ale to nikdy úplně nejde, vždycky ho to dostihne.
Co s tím?
Nic. Pokud má ten člověk srdce a zodpovědnost, nic s tím nenadělá. Je tím poznamenaný a tím to hasne.
Víte co, jsem naštvaná. Jsem hrozně naštvaná, že tomu tak je. Můžu se sebrat a odjet do školy do jiného města. Najít si tam přítele a strávit u něj nějaký ten víkend. Může mi s ním být neuvěřitelně dobře. Svět mi může připadat dokonalý. Chvíli.
Pak se musím vrátit domů, zjistit, že nemám klid na učení, že mého bratra závislého na počítačových i jiných hrách vyhodili z práce a nabýt pocitu, že už to tak bude pořád. Že on se vždycky nechá vyhodit. A kdo ho jednou bude živit? Mno, asi jsem se narodila proto, abych ho živila. Asi jsem tu jenom kvůli tomu, nebo aspoň někteří od nás z rodiny si to nejspíš myslí.
Někdy mi přijde, že ať udělám cokoliv, nikdo z toho nebude mít radost, protože přijde on a smaže to.
Já vím, že bude zas chvíli líp, jenže ono zas asi bude i hůř. A já nesnáším, že to není moje vina a přesto je to moje věc.