Zpěv kosa

Sedím v pokoji, lampičku rozsvícenou, okno otevřené a knihu na klíně přidržuji dvěma prsty, aby se nezavřela. Popíjím horké kakao z velkého hrnečku. Venku už se stmívá, je brzké jaro, do pokoje mi proudí studený svěží vzduch. A s ním najednou i zpěv. Ten nádherný cvrlikavý zvuk, kterým se pán s oranžovým zobáčkem a černými peříčky, snaží vlichotit i do toho nejzabedněnějšího srdce. Neúnavně pěje svoje árie, dál a dál, až člověk pod tou melodií taje jako ta poslední kostka ledu na slunci. V tu chvíli si samozřejmě nevšímám ani knihy, jež se mi zaklapla, ani kakaa, které mi už stihlo vychladnout. Vím, že onen zpěv je pomíjivý a tak si ho vychutnávám až do posledního tónu. Černého umělce však přestalo bavit zpívat pro zdánlivě prázdný kruh posluchačů, a tak z našeho ořešáku odlétá pryč a utichající zpěv si bere s sebou. Třeba se jinde setká s lepším ohlasem. Já ale vím, že ho poslouchalo celé okolí...