Jak to tenkrát bylo

Je krásný letní podvečer. Slunce už téměř zapadá a my sedíme s bráchou a ještě pár kamarády na louce a sledujeme, co dělají lidé ve vesnici.

Jeden zahání slepice. Roztržitě běhá po zahradě a snaží se je dostat do kurníku, ty mu však utečou každou volnou únikovou cestou, aby nemusely tam, kde je chce soused mít. Kdákají jako by je někdo chytal pod krkem a pokládal na špalek, aby jim mohl setnout hlavy. Sousedovi pomáhá malá holčička. Malá, ušmudlaná dívka s hnědými vlasy po ramena v bílém nátělníku a starých vytahaných modrých teplácích. Už ví, že slepičky musí domů, aby je nesnědla divoká zvířata. Má radost z toho, že jí její dědeček pověřil, tak důležitým úkolem a pořád běhá sem a tam.
Vždycky se na chvíli zastaví u angreštovníku, aby si utrhla pár angreštů, po kterých se většinou zašklebí a stejně je vyplivne na zem, protože ještě nejsou zralé. Pak se zase rozeběhne a jde dědečkovi zase pomáhat.


Další, už starší pán, jde pomalu po zahradě. Pomalu kráčí do kopečka a pod paždí nese plastové lahve naplněné vodou. Když vyjde nahoru, na chvíli se zastaví a sleduje německou stranu vesnice. Možná vzpomíná na mládí,kdy se dvořil jeho milované ženě, možná si vybavuje chvíle, kdy do této vesničky přišel, možná prostě jenom tak kouká a užívá si večera stejně jako já.
Z Německa jdou slyšet zvony, které nám všem oznamují, že je sedm hodin. Pán položí lahve vedle kůlny a z kapsy vyndavá rozklepanýma rukama klíče. Nadzvedne růžový čtvereček z kůže, který chrání zámek, aby nezrezl a odemkne dveře.

Na silnici táhnou děti do kopce svá kola. Vypadá to, že jsou už pěkně unavení. Naše vesnice je totiž po celé své délce z kopce. Někomu to může vadit, ale já ráda běhám dolů s roztaženýma rukama. Připadám si, jako bych lítala.

Stále tam sedíme a já se dívám na ostatní, jak si užívají posledních chvilek před tím, než je rodiče zavolají domů. Zapadající slunce zlatě ozařuje jejich tváře. Občas popotáhnou z cigarety a kouř se pomalu rozptyluje do vzduchu. Jejich rodičové to samozřejmě neví, proto mají vedle sebe položeno pár hrušek, které jsme všichni před malou chvílí trhali z hrušně u silnice.

Pomalu se ochlazuje a ze zahrad jdou vidět stoupající kouře z táboráků. Vůně spalujícího se dříví a opékajících vuřtů je tak příjemná, že si říkám, že už nikdy nechci, aby tato chvíle skončila.
Chtěla bych tam jen tak sedět, na louce v letním podvečeru a sledovat, co se kolem mě děje.

Ostatní se ale pomalu zvedají a jdou domů. Po cestě utrhnou pár bílých květin a dávají si je do pusy. Chlebíčky jim říkají. Zkouším to také, ale nechutnají mi. Prý si na ně musím zvyknout, říká mi Maruška.

Vítr vlní trávu a rozhoupává dívkám barevné sukně. Všichni pomalu zrychlují a plácají se přes ramena. Někdo mi dal babu. Tak běžím za nimi, ale mám malé nohy a všichni mi utíkají. Jsou už daleko. A tak si sednu zpátky do trávy a pláču, protože mě tam nechali. Za chvíli přichází brácha a bere mne za ruku.

Jdeme za dědou, pomoct mu nakrmit králíky a odnést plastové lahve zpátky domu, kde na nás čeká už babička s večeří.

Než zajdeme do chodby, naposled se ještě ohlédnu na místo, kde jsme před chvílí seděli. A zavřu obě oči.
Vyfotila jsem si to a uložila do paměti.
Nechci o to totiž nikdy přijít.