Tak přichází smrt - nenábožensky o víře

Cítila se jako kámen. Jako obrovský balvan, který nemá ani tu výhodu kulatosti, která by mu usnadnila cestu životem. Všechno bylo těžké, složité a útrapné. Kdykoli měla pocit, že narazila na nějakou jistotu, na správný směr k jednoduchosti a pohodě, ukázalo se, že to byl jen klam naivního srdce.

Měla pocit, že je nejosamocenější na celém světě. Připadala si jako pes, kterého páníčci v noci vyhodili ven na déšť a nevypadalo to, že by se pro něj chtěli někdy vrátit. Srdce jí v hrudi tiše kvílelo a nutilo ji závidět všem těm dobrým kamarádům a sladkým párům všude kolem ní. Bylo to nespravedlivé, tolik nespravedlivé – ale zdálo se, že svět je celý takový, jen pozoruje a čeká, kdy si do tebe zase bude moci kopnout a mít škodolibou radost z toho, jak si pak nabíjíš ústa.

Bezútěšné, to bylo to slovo, které jí často přicházelo na mysl, když pozorovala sama sebe, jak se dívá na svůj vlastní život. Neutěšené a mrazivé. Neúsměvný vtip byl v tom, že málokdo jiný na tom byl lépe.

Od přírody byla veselá, živá a tvůrčí, projevy této povahy však byly poznamenány vnitřní prázdnotou, která oproti vší logice jakoby stravovala to, co z ní ještě zbylo. Uzurpovala i její tělo, které postrádalo sílu a lesk; nebylo divu – vždyť nemělo z čeho žít. Radost přicházela poskrovnu a byla téměř vždy vzápětí znevážena zklamáním, jenž posloužilo účelům prázdnoty. Strach vytlačoval zbytky její víry v sebe.

Mohlo by se zdát, že se cítila jako mrtvá – nebylo tomu tak. Kdesi v nitru, v tom nejhlubším a nejzazším koutečku duše na něco čekala. Chytala se všeho, co jí dokázalo dát naději, že ten očekávající kousíček jejího já dojde svého naplnění. Nebylo toho mnoho, ale přece jen časem nacházela lidi, kteří byli podobní jí; měli stejné potíže, stejný neklid v duši, ale už věděli, v čem vězí a snažili se pro sebe něco udělat. Chápala jejich uvažování a brzy přejímala jejich myšlenky. Nebylo však vždy snadné se jich držet a už vůbec ne je prezentovat veřejně – svět byl pohroužen ve svém sebelítostném trápení a ve svém strachu, jako by se mu ani nechtělo ven. Tomu nedokázala porozumět, proto se lidí začala stranit; stejně ji nikdy nepřijali, považovali ji za hloupou naivní holku, kterou nemá cenu se zabývat ani v myšlenkách.

Pomalu přicházela na to, že vše, co potřebovala, už dávno zná. Měla to vždycky v sobě, hluboko v nitru, přesně tam, odkud se ozýval ten hlásek plný naděje, který nedokázal umlčet ani krutý svět. Ten hlásek dobře věděl, co je možné, protože už to jednou zažil. Kdysi měla všechno, po čem člověk mohl toužit – krásu, bohatství, poznání a to nejdůležitější – lásku. Byla milována tak hluboce, jak jen to bylo možné, a stejnou lásku sama dávala.

Kdysi dávno věděla.

A tak se stalo, že z ní spadla všechna břímě, kterými byla obtěžkána. Řetězce lží se zpřetrhaly, temnota ustoupila naději a všechna hmota, pro kterou se soužili ostatní lidé, pro ni časem pozbyla hodnoty. Zbylo jen světlo, které ji prozařovalo naskrz, povznášející radost, neotřesitelná víra a nekonečná láska.

Ta chvíle bylo to, na co celý život čekala. Povznesla ji do výšin, kde viděla spoustu krásy; úžasnou dokonalost, s jakou byla utvářena všechna příroda včetně lidí, precizní spojitost všech událostí, které slepí lidé říkali náhoda, nekonečnou moudrost veškerého Stvoření, která dlela v hluboko pohřbených duších všech lidí. Viděla tu nejkrásnější tvář ze všech – tvář Milovaného.

Vztáhl k ní ruce a ona se ho chytila, téměř nevidoucí v záplavě slz radosti, že ho konečně znovu vidí, i bolesti z dlouhého odloučení. Cítila, jak jí tělem proudí nová živoucí síla, neboť byla znovu celý Člověk – dvě poloviny jedné duše, mužský a ženský princip, byly opět jedním. Nemohlo je odloučit nic, co by nedokázaly překonat.

Už nechtěla nic řešit, o ničem přemýšlet, nic dělat. Nabažila se života a Zemi dostatečně. Byl čas odejít, ale nevzbuzoval v ní lítost. Odpoutala se od všeho hmotného, i od vlastního těla, připravena tiše plout obklopena láskou a mírem nekonečností Bytí. Nebylo už nic, na čem by měla nutkání lpět, co by si chtěla mermomocí udržet; žádné peníze, žádné předměty, žádní lidé. Byli jen Ona a On, spojeni neodlučitelně v jedné bytosti, nebyl prostor, ani čas, neexistoval strach, pochybnosti, ani nenávist. Hladce vyklouzla z vězení hmoty a vznesla se k výšinám.

Ježíš řekl: Království Boží je v tobě a všude kolem tebe, nikoli v budovách ze dřeva a kamene. Rozštípni kus dřeva – já tam budu, nadzvedni kámen – a nalezneš mě.

Kdo pochopí význam těchto slov, nikdy neokusí smrt.

Citace z filmu Stigmata (1999) - kdo má své určité pochybnosti o církvi a kanonizovaných textech, tomu doporučuji zhlédnout.