Ornament

Jsem vinna. A ukaž si na mne prstem, jehož špičkou dotkneš se mého srdce a tímto dotekem jej zmrazíš. V tvých očích si nic jiného nezasloužím. Když v paprscích slunce se leskne má hanba a v jejich odlesku vidím svá hříšná ústa … já se však neomluvím.
A na zdi stálo zrcadlo a tys den co den v něm pozorovala svou usměvavou tvář. Leštila mu rám, a všude byl slyšet tvůj hlas, který dával najevo, jak krásné zrcadlo jen doma na zdi máš … a jednoho dne mu praskl rám … a nebylo se čím chlubit. A co dál? Tvá mysl byla sžírána prázdnotou a holé zrcadlo už neblýskalo se třpytem, tvá tvář v něm ztratila svou dalekosáhlou krásu.
Poplakala sis na rameni nejlepší kamarádce … ano, tak jsi mě tenkrát označila. A já jen soucitně shlížela k tobě a přála ti suchý obličej bez jediné slzy. Vždyť to ale nebylo třeba, sama to víš, v brzkém večeru jsi začala shánět nový rám v přesvědčení, že bude ještě zlatější a ještě jasnější a honosnější, než ten předchozí …
Tak ty chodíš světem. A za vinu mi dáváš, že našla jsem zlámaný, prasklý rám a vložila do něj své ornamenty. O jeho kráse ale mlčím. A slova vkládám dovnitř jeho duše s přáním, aby již nikdy neměl důvod napětím prasknout, aby svou krásu dával najevo všem kolem, aby nechal mé dary – ornamenty ohnivého znamení, hřát jeho bolavé hrany.
Jsem vinna, že jsem si dovolila překročit práh soudnosti … a ty se špičkou svého prstu dotkneš mého srdce a proměníš jej v led. Jsem však ohnivé znamení, led roztaje … a tobě se neomluvím.