...zvědavá na cestě...

Byla sobota ráno, šedivý podzimní den. Seděla jsem ve vagóně skoro sama a trochu tupě pozorovala ubíhající krajinu za oknem. Jednotvárné drncání kol přes pražce mne pomalu začalo uspávat. A pak přistoupili oni. Konkrétněji ona a on, a sedli si naproti mně.

Křehká dívenka s odbarvenými vlasy, staženými do neupraveného culíku, se choulila na okraji sedadla, jako by se bála, že si svoje poněkud ušmudlané džíny umaže o zaprášený plyš. V nevyspalé tváři měla několik špatně zapatlaných vřídků a stroupků po akné. Na klíně křečovitě svírala rukama mikrotenovou tašku a v ní plastovou vaničku s víkem. Podle vůně, která se odtud linula, to bylo jídlo, které si koupila nejspíš u Číňana vedle nádraží. A nepochybně bylo ještě teplé.

V kupé za mými zády někdo tiše bubnoval na bubínek. Znělo to jako dupot dešťových kapek, dopadajících na okenní parapet. Chvíli jsem se zaposlouchala, ale pak jsem vrátila pozornost k protější dvojici.

Muž byl neurčitého věku. Mohlo mu být zrovna tak pětadvacet, jako čtyřicet roků. Na tváři několikadenní strniště, krátce střižené vlasy, do očí naraženou kšiltovku, pod kterou nebylo moc vidět do obličeje. Jen občas jsem zahlédla malé, pichlavé oči, které rychle těkaly sem a tam. Seděl frajersky rozvalený, a protože nebyl nijak velký, připomínal ve své nafouknuté bundě reklamního panáčka na pneumatiky Michelin.

"A čo jste tam dělali?!", zeptal se a nervózně si přejel dlaněmi po stehnech. Asi pokračoval v nastupováním přerušené konverzaci. Dívka se podívala z okna a pípla, že poslouchali hudbu. "Takže to bolo dobré, áno?" pokračoval ve své českoslovenštině. Beze slova přikývla. "V kolik si odešla?" Podívala se krátce jeho směrem, ale otázku nechala bez odpovědi.

Trochu si poposedl a několikrát zvedl lokty a ramena, jakoby chtěl roztáhnout křídla. "Kluci včera ťahali několik kilometrů kabelov, to bola fuška". Tiše pokývala hlavou. "Ja som nedělal s nima, hodil som se marod, prečo by som…." Uprostřed věty se zarazil, naklonil se dopředu a zadíval se dívce do obličeje. Nevěřícně si posunul rychle kšilt nahoru a zase dolů. Zůstal ještě chvíli koukat na její zavřené oči, pak se narovnal a rozhlédl se kolem. "Si ospalá……ospalá, však?", zeptal se a aniž by čekal na odpověď, trochu křečovitě jí položil ruku kolem ramen. Nevím, proč mne napadlo, že to vypadá, jakoby jí tam dával větev. Neucukla, ani se nepřitulila, jenom si krátce zívla. "Vyspím se v práci", zakňourala. Nuceně se zasmál: " To je dobré, šéfko ti určitě prinesie koblihy k snídani, máš hlad? Koupím ti niečo, chceš?" Zavrtěla hlavou: "Mám", kývla směrem k balíčku v klíně.

Rozpačitě stáhl větev z jejích ramen a zastrčil ji do kapsy u bundy.
Dlouho bylo ticho, které prolomil dotazem: "Něni ti zima?", a zároveň se natáhl, aby se mohl na chvíli dotknout její ruky, svírající jídlo. Ještě víc se schoulila, zavrtěla hlavou a dodala, že má ruce vždycky teplé. Olízla si rty okoralé nevyspáním a znovu zívla. Pak se zadívala z okna a už jen mlčela.

Chvíli se ošíval a nadechoval, jako by chtěl zase promluvit, ale nakonec jenom vzdychnul a promnul si nos. Blížili jsme se k další stanici a tak rychle vyskočil, stáhl si objemnou bundu přes hubené boky a rukou udělal spěšné gesto: "Pome", pravil a ona poslušně vstala. Asi po třech krocích se ještě zastavila a ohlédla na sedadlo, jako by tam mohla něco zapomenout. Když zmizeli chodbičkou mezi sedadly, přitiskla jsem čelo k oknu a čekala, až vystoupí. Dívala jsem se na ni, jak se odevzdaně plouží po peróně několik kroků za ním, a přemýšlela jsem, jestli si ti dva jsou nějak víc bližší a nebo se poznali před hodinou v nádražním bufetu.

Z kupé vedle se zase ozvaly jemné údery do napnuté kůže. Zavřela jsem oči…