San Francisco

Víte, mám jednu nejoblíbenější píseň na světě. Její jméno zní San Francisco. A já si představuji. I když jsou mrazy, je mi teplo. Jedu v autě, je jedno jakém. Nikde nejsou lidi, pouze mí nejbližší okolo mě, uvolněně debatují, smějí se. Jedeme na silnici, která se zdá, že nikdy neskončí. Je rovná, žádné zatáčky. Kola sviští hladce, jízda je tichá jako ještě nikdy nebyla.Zapadá slunce. Pomalu. Tak pomalu, že dřív než zapadne, pohltí i nás. Zapadá za kopečky. Okolo nás jsou pole, obrovská široká světlá pole. Obilí. Je zlaté. Mám otevřené okýnko a hlavu mám celou venku. Slunce mi hladí tváře a vítr mi laská vlasy. Vystrkuji hlavu jako želva, co nejvíc to jde. Mám v ruce fotoaparát a fotím, všechno, všechny. Radostný výkřik se rozléhá po světě, jako by ho mohl obejmout a potěšit i ty, kterým potěšení schází. Štěstí, porozumění, odhodlanost, víra, radost, obětí, statečnost, polibky, smíření, pohlazení, láska a já věřím, že na konci té nekonečné silnice je náruč Boha a jestli mám do ní jednou padnout, tak ať mi při tom slunce svítí, vítr fouká, za ruku, ať mě drží milované osoby, ať u toho slyším ten nejšťastnější dětský smích,ať mi slzy štěstí umyjí tvář, ať se mi jde tak lehce jako nikdy předtím, protože to pak neumřeme…