*NESNADNÉ ZAČÁTKY*

V mých lékařských prvopočátcích jsem měl každou druhou noc službu na porodním sále. To znamenalo při každém příjmu přerušit spánek, spěchat na porodní sál, vyšetřit rodičku, stanovit diagnosu a odhadnout, jak se bude porod vyvíjet.
Kromě navázání uklidňujícího slovního kontaktu s rodičkou bylo často nutné promluvit s doprovázejícím manželem nebo matkou, zřídkakdy s tchyní. Při obtížném porodu to býval velmi nesnadný úkol!

Někdy došlo k porodu velmi rychle, takže jsem se mohl vrátit do ještě nevychladlé postele. Ale i tak to byla pro mě vždy nejméně hodinová ztráta spánku.

Když byly příjmy dva nebo i víc, tak jsem pro zbytek noci raději spal na pojízdných nosítkách před sálem než na trochu vzdálenějším služebním pokoji. Zprvu jsem si na nich nemohl ani zdřímnout! Jednak mě rušily všechny ty různé zvuky a hluky z porodního sálu, jednak jsem přemýšlel o tom, zda jsem se o něčem rozhodl dobře nebo špatně anebo mám zavolat primářovi a nechat si mou porodnickou „strategii“ od něho tak říkajíc požehnat?

Ovšem ne každá služba probíhala klidně nebo stereotypně. Bylo to vždy tehdy,
když se třeba nelepšila nebo se náhle zhoršila kvalita plodových ozev,
když odtekla zkalená plodová voda
nebo při nadměrně silných děložních stazích
nebo když se za masivního krvácení špatně odlučovalo plodové lůžko,
při nepravidelnosti polohy plodu,
neobvyklém neklidu rodičky
nebo při jiných patologických stavech a nálezech .

Jistěže se tyto všechny nenormálnosti nevyskytly u každého jednoho případu, ale pokud některé nastaly, tak to vyžadovalo, abych byl delší dobu po boku rodičky za někdy až vyčerpávajícího duševního napětí.

Když se situace nedala zvládnout ani kyslíkem ani příslušnými léky a byl tak ohrožen život plodu, vzácně i matky nebo i obou dvou současně, museli jsme radikálně zakročit buď kleštěmi na porodním nebo císařským řezem na operačním sále.

Byly to chvíle, kdy jsem obdivoval jak někdy za dramatických okolností byl náš primář chladnokrevný a suverénní a měl vždy naprostý přehled o všem co se na sále dělo, aby rodičku, porodní asistentku a mě vedl cílevědomě až k onomu nám všem radostně znějícímu „uá,uá“ novorozeňátka.

Byl mi nezapomenutelným vzorem v tom, abych se taky naučil všemu co ovládal on! Přitom jsem si uvědomoval, že přijde doba, kdy budu muset naprosto samostatně operovat a svou zkušeností rozhodovat o životě či smrti mé spolubližní, která se mi odevzdala v plné důvěřě v mé schopnosti a očekává ode mne buď navrácení zdraví nebo odvrácení smrti.

Teď však, s odstupem času, myslím i na naše lékařské neúspěchy. Kdy totiž ono záludné přírodní dění, kterému se říká nemoc nebo chorobný stav, byl silnější než naše zkušenosti a vědomosti a my jsme tomuto nepříteli podlehli.

Naše neúspěchy, jakkoliv neúmyslně zaviněné a které každý z nás ve své paměti po celý život nosí, by nás do budoucna měly chránit před nezdravou domýšlivostí některých kolegů, kterým se říká „polobohové v bílém“.