DĚTI

Její dvě, skoro dospělé, děti se starají o hudební produkci. On housle, ona viola. Jde jim to krásně, říkám si sama pro sebe. Několik let jsem je takhle pohromadě neviděla. Vlastně ani takhle dlouho - celé odpoledne.

Při zvuku smyčců si v duchu přemýšlím. Co asi dělá zrovna můj syn, také dospělý. Nejspíš sedí na posteli, schovaný pod dekou. Má rád schovanou i hlavu, zřejmě mu to navozuje nějaký větší pocit bezpečí. Pokyvuje trupem dopředu a dozadu, občas naroluje kus trička do úst a zase ho vyndá a tak furt dokola. Asi tisíckrát vyběhne do ledničky, podívat se jestli tam náhodou ten jeho nejoblíbenější táta nedoplnil zásobu jeho pudinků, která se už od rána velmi na pováženou ztenčila. Vlastně zmizela úplně.

Před 20 lety jsme se sestrou byly obě skoro ve stejnou dobu těhotné. Obě jsme se těšily na další životní etapu, která nás čeká. Měly jsme své sny a ideály, jak skvěle, nebo aspoň co nejlépe své děti vychováme.

Musím uznat, že jí se to povedlo a splnilo do puntíku. Má slušné, muzikálně nadané, úspěšně studující děti, které mají už i své vlastní zdravé názory na svět a na život a určitě se v něm neztratí.

Jen velmi nepatrný záblesk smutku mě na půl vteřiny ,,dostal". Možná mi během té půlvteřiny proběhlo hlavou cosi o nespravedlnostech života...Nevím.

Vracím se zpátky do reality, smyčce přestávají znít, tleskáme, a já vím, že máme se sestrou obě své vlastní štěstí a obě máme být na co hrdé.