MATKY

Naše myšlení a mentalita je prý menšinového charakteru. Říkají psycholgové a různí jiní odborníci, kteří s námi přijdou do kontaktu. Ale bohužel se jich příliš málo snaží opravdu tímto faktem zabývat. Ano, mluvím o matkách postižených dětí.

Potkala jsem takových maminek už hodně. Nejdřív jsem byla já sama jen rodičem, který si nakonec veškerou pomoc a informace musel schánět sám.
Všechny lékaře a speciální pedagogy zajímal pouze můj zvláštně se vyvíjející syn. Nikdy jsem neslyšela otázku: ,,A maminko, jak to zvládáte a můžeme pro Vás něco udělat?" Vlastně by toho bylo hodně. Ale stejně bych si v tu chvíli neuměla o nic říct. Takhle jasně a srozumitelně to umím hodnotit až s dostatečným odstupem času. Těžko si člověk může říct o něco, v čem se vůbec nevyzná a nemá nabídku výběru. Až mnohem později jsem si dokázala uvědomit, co mi vlastně na začátku této životní kapitoly chybělo. Možná by stačilo pár vlídných a vstřícných slov. Možná nějaká rada, kam se obrátit o pomoc se svojí vlastní psychikou.

Při jednom nemocničním pobytu se synem na dětské psychiatrii jsem se téměř zhroutila, před zraky odborníků. A oni si toho ani nevšimli. Vždyť přeci kvůli mně tam nebyli. Nebýt manžela, který mě v té době podpořil, asi bych ten pobyt, prospěšný pro syna, vzdala.

Možná mě právě takové situace posouvaly dopředu. Nevím. Maminky, které jsem později potkávala i díky své profesi, nebyly ,,posunuté" nikam. Z mého úhlu pohledu z nich byly tak trochu psychické trosky. Sice své těžce postižené děti velmi milovaly a to jediné jim dávalo sílu pokračovat dál. Ale svůj vlastní život neměly. Žily s pocitem, že na něj ani nemají nárok, vždyť se přeci musí starat o své dítě, které je potřebuje. Velmi těžko se například smiřovaly s představou, že své dítě odevzdají na čtyři hodiny do stacionáře a odejdou si třeba na nákupy.

Musela jsem se zároveň v těchto chvílích v duchu smát. Ta podobnost s mým smýšlením pár let nazpátek...

Uplynulo pár měsíců. Domlouvaly se na různých společných aktivitách. Nákupy, kadeřník, cvičení a pod. Musely vše plánovat tak, aby si stihly vyzvednout své dítě včas. Myslím, že to byl asi moment, kdy jsem si poporvé uvědomila, že jsme jim přeci jen umožnili, začít žít alespoň trochu normální život.