LIDSKÁ ÚČAST

O obyčejné lidské účasti

Její, jindy tak roztěkané a uhýbavé oči, na mě teď hledí upřeně a velmi dlouho. Ani nepohne víčky. Jakoby zoufale prosila: ,,Už mi uvolněte ty ruce z kurtů, mám přeci autismus, vždyť víte, jak je pro mě nesnesitelné takovéhle omezení." Nechápe, že je to pro její dobro, aby si nemohla strhnout kanylu připravenou pro infuzi a plenu,a cévku, z které ji postupně odtéká moč do sáčku zavěšeného k jejímu nemocničnímu lůžku. Naštěstí už její moč není černá, ale žlutá tak, jak má být. Ale i přesto je ještě spousta otazníků, co bude dál s jejím zdravím, s životem.

Tři a půl roku jsem každodenním pozorovatelem a pomocníkem jejího zvláštního autistického života ve stacionáři. Životem v něm proplouvá podle svých přesných pravidel, rituálů, zvláštnůstek a řádů. Můj syn má také autismus. Každý z nich má ty své rituály, zvláštnosti, pravidla a řády odlišné, ale jakoby ušité na míru jejich jistotám a pocitu bezpečí. Je těžké jim porozumět pro nás nejbližší. Jak by jim mohl porozumět nemocniční personál?
V době, kdy už nebyla přikurtovaná k nemocničnímu lůžku a mohla se pohybovat po pokoji, tedy dovolila-li jí to v té době ještě velmi zesláblá a snadno unavitelná tělesná schránka, vyšla jsem z pokoje zeptat se na něco zdravotní sestřičky. Po chvíli jsem za sebou zaslechla ťapkavé zvuky a opakující volání: ,,Kam šla Jiřina? Kam šla Jiřina?" Otočila jsem se a spatřila jsem křehkou, bosou, rozcuchanou osůbku v noční košilce, se zoufalým výrazem na tváři. Trvalo to jen chvilku, ale ta úleva v jejích očích, když mě našla, se nedá popsat. Tento krátký moment mi nadlouho zůstane v paměti.
A proč to celé píšu? Pobyt v nemocnici za daných okolností byl pro mě v mnohém zvláštní, zajímavý, emotivní a možná i inspirující k mnohým úvahám a zamyšlení. Asi nejvýraznější myšlenka, která se mi neustále vkrádala do podvědomí, se točila jako ve spirále okolo tématu: ,,Kde je vlastně hranice mezi profesionálním přístupem, správným nadhledem a obyčejnou normální lidskou účastí?"