...Že by psa nevyhnal

  Některé dny mám už od rána pocit, že jediná správná věc je zůstat zachumlaná v peřinách. Člověku se těžko vstává, když je venku zataženo a šedivo. Když je slunce také někde v peřinách a nevšímá si světa. Když neslyšíte zpívat jediného ptáčka. Venku není ani noha. Psa byste nevyhnal.

  Zrovna jako dneska. Po probuzení to ještě bylo dobré. Ovšem jen do té doby, co jsem se na posteli posadila. Ze všech končetin se mi vytratila veškerá síla a z hlavy všechny nápady. Přinutit se zvednout a dotáhnout se do kuchyně byl pro mě nadlidský výkon. Jako budík nefungoval ani můj oblíbený hrnek kakaa. Napadlo mě, že si půjdu číst ale i to jsem hned po pohledu na tlustou bichli zavrhla. Vždyť bych ji snad ani neuzvedla.

  Teď tu sedím na balkóně, nohy mě zebou, jelikož mi přišlo namáhavé hledat nějaké ponožky. Jemně prší, deštík občas nabere na síle a „cedí o sto šest“, jak já říkám. S těžkými mokrými listy starého ořešáku vedle domu si pohrává větřík. Docela studený na to, že je stále ještě léto. Zvláštní, jak rtuť teploměru může být jeden den o víc jak deset stupňů níže než den předešlý. Ještě včera jsem plavala v lomu a bylo mi krásně při pohledu na tu vymetenou modrou oblohou, na slunce odrážející se od hladiny a okolních skal.

  Pozoruji novou silnici nad vesnicí. Projelo jen pár aut, za tu dobu co tu sedím a snažím se zahnat tu unavenou nudu. Líbí se mi, jak se za projíždějícími auty vždy zvedají spršky špinavé dešťové vody. Vypadá to jako by se za nimi kouřilo.

  Najednou si všímám, že se na stromech už sem tam objevují žloutnoucí listy. Les za silnicí není skoro vidět, pohled na něj totiž kalí rouška mlhy a deště. V pavučinách na plotech se lesknou kapky. V nose mě šimrá vůně kouře. Všude je slyšet tekoucí a kapající voda z okapů a střech a potok, co žíznivý po létě nabírá opět sílu.

  Co na plat, zase přichází podzim.