ÚSKALÍ ČEKÁNÍ

Stojíme připraveni na zahradě u vrátek a čekáme na mikrobus. Mirka, které se ovšem takhle nesmí říkat, začne z ničeho nic velmi nahlas a rychle křičet. Vlastně jí není téměř vůbec rozumět. Jen my, co už ji nějaký ten pátek známe, se v té změti slov vyznáme. Se stoickým klidem posloucháme a snažíme se zachytit pouze případné drobné nuance v intonaci, které by mohly být varující. Křik je zatím jen do éteru, ne adresný.

,,Přijede autíčko, ne mikrobus. Žádnej mikrobus, ale autíčko, stejšn. Já jsem Vašek a ne Mirka. A já chci na Doubravku............."

Kousek opodál se prochází Petra. Občas jentak poskočí a několikrát zdánlivě nenápadně řekne: ,,Přijede mikrobus". Celou dobu si dává velký pozor, aby tyto její výroky byly zaznamenány těma správnýma ušima.

Funguje to. Mirka křičí a vzteky začíná dupat. Petřina radost je bezmezná, začne víc poskakovat a plácat radostně rukama.

Konečně přijíždí očekávaný mikrobus, v klidu do něj nasedáme a odjíždíme. Jakoby se nic nestalo.

A naštěstí se tentokrát opravdu nic nestalo.