ZNOVUNALEZENÝ SYN

,,Pavlík se nám po cestě ztratil", pravily kolegyně. A bylo na nich vidět, jak nepříjemné jim to je. Ne jen ten fakt, že se ztratil klient. Ale to, že se ztratil syn jejich, snad docela oblíbené kolegyně, asi umocňovalo špatný pocit z celé situace. Snažila jsem se zachovat klid na tváři i v hlase a jen ze mě vypadlo: ,, A kde, a jak se to stalo. A co bude dál?" Ani mě nenechaly domluvit a hned mi skočily do řeči: ,,Neboj, už jsme volaly policajty, přijedou ho hledat. Jsou to ti samí, co hledali posledně Michala."

To už jsme se docela uklidnily a trochu i zasmály. Věděli jsme, že když bude nejhůř, jsou policajti z blízkého oddělení připraveni použít i vrtulník s termovizí. Oni se ti klienti v těch lesích těžko hledají. Ne, že by se to stávalo tak často, ale nikdo holt není neomylný. Ani vychovatelé. Je pravda, že na druhou stranu, tím, že sama tuhle práci vykonávám, vím, jak je občas těžké uhlídat úplně všechno do puntíku. Takže mám sice víc pochopení, ale to mi k odstranění velkého strachu o syna nepomohlo. A ještě jsem najednou měla takový zvláštní pocit, že musím uklidňovat nejen sebe, ale i ty kolegyně.

Mezitím mě oslovili policisté: ,, Máte nějakou představu, co asi syn zrovna dělá?". ,,Bohužel, opravdu netuším. Jestli někde po lese pobíhá sem a tam a nebo jen sedí na bobku, což je jeho oblíbená pozice, a čeká....".

Věděla jsem, že jsem jim moc nepomohla a sama pro sebe jsem se modlila za druhou variantu.

Uplynuly dlouhé dvě hodiny, snad nejdelší v mém životě.

,,Tak už se našel!" Volaly na mě kolegyně z auta, ještě než zastavily a vystoupily z něj. Jedna, která byla přímo u toho, začala vyprávět. Seděl prý na bobku, jen kus od místa, kde si všimly, že ho nemají. A když to tam prve prohledávaly, prostě si ho nevšimly, byl za malým vršíčkem. Na pokyn kolegyně vlezl do policejního auta. Policisté ji tam chtěli mít, protože nevěděli, jak se synem komunikovat a jestli by se jich nebál. Vlezl tedy do auta, snědl policistce svačinu, pak mu za zády zaštěkal služební pes, syn bleskurychle vystartoval z auta a už ho do něj nikdo nedostal. I musela ho kolegyně tedy vzít za ruku a jít s ním asi pět kilometrů pěšky do místa určení. Sice byla unavená a vystresovaná, ale ani jí to nevadilo. Bylo slyšet až ke mně, jak s každým jejím krokem upadává další kamínek z velikého balvanu strachu.