Sedmikrásky, kouř a usměvavý kominík…

Už jsem se lekla, že léto vzalo ten svůj konec doslova doslova. Naštěstí se ještě objevilo pár výjimečných dnů, kdy barvy přírody vypadají jako naředěné zlatem. Všechny mají teplejší a zářivější odstín než v ty studené předešlé dny. I přes to jsou ale rána chladná. To mě však nemůže zaskočit, jsem připravena. Přes léto jsem si uháčkovala málem čtyřmetrovou barevnou šálu.

  Cesta autobusem ráno do školy se mi vždy mění v takovou vyhlídkovou jízdu. Pozoruji, jak za zalesněnými kopci vychází slunce, jak prosvítá mezi stromy a vrhá tak jejich dlouhatánské stíny na pole. Ozářený hrad, na jednom z oněch kopců, až vybízí ke snění. Nad každým rybníkem, který po cestě míjíme, se vznáší mlha, co vypadá, jako průsvitná vata. Na polích a loukách se zase válí mlha jinačí, uspořádaná do nepravidelných vodorovných pásů.

  Cesty zpátky domů nebývají až tak zajímavé. Dnes ale vlétla do otevřeného okénka autobusu vůně bramborové natě, jejíž hromádky doutnaly na poli. Kouř se vlnil proti slunečním paprskům a vypadal skoro skvostně. Nevím, jak se mu to tak rychle povedlo, ale za chviličku byl cítit až na druhé straně vesnice.

  Nechala jsem ležet batoh pod lavičkou a procházela jsem se po zahradě. Náš černobílý neposeda Falco lovil v potůčku žáby a já uštipovala hlavičky sedmikráskám.

  Na dvoře u sousedů se asi osmkrát ozvalo „Haló“. Zjevně se ale nedočkalo odezvy. Radši jsem odkvačila domů se schovat. Co kdyby, že? Tam jsem pak sedmikrásky založila do slovníku latiny a pár z nich i do Alenky v Říši divů.

  Nejdřív se ozval štěkot našeho hlídače. Po něm zvonek. A pak se štěkot změnil v řev hysterického trhače. Vykoukla jsem z okna. A co to? Kominík. Né v černém a s bílou čepičkou, ale v původně snad béžových montérkách s čepičkou barvy… No, netroufám si její předešlou barvu určit. Každopádně od hlavy až k patě od sazí. Usmíval se, zuby mu svítily, a že prý mám fajn hlídače. To, že ho Faloušek málem kousl, když se ho přes plot snažil pohladit, zamlčel, ale já o tom věděla. To je totiž Falcovi podobné. Kominík se stále zubil a nabízel mi revizi komína, či co. Musela jsem ho odmítnout, před čtrnácti dny nám to tu už jeden zaneřádil.

  Tak nějak mi onen Kominíček vylepšil náladu. I přes to, že jsem ji měla dobrou už od rána. Teď tu sedím před obrazovkou, snažím se oddálit učení uhlovodíků a čichám kolem, jelikož vůně kouře už stihla zaplnit i náš dům.