První semestr

Listí mi šustilo pod nohama, když jsem se z vlakového nádraží plazila k autobusu. Byla zima sychravo, z nebe mi mával podzim a vítr mi odmotával šálu z krku.
Zmrzlé ruce honem honem vytahovaly z kapsy šalinkartu a lokty se snažily protlačit co nejdřív do autobusu, kde, aspoň v prvních chvílích, bylo o poznání tepleji.
A plakát na okně mě informoval o dětech s nemocí motýlích křídel, opět jsem jich politovala a představila si, že mám spoustu peněz a můžu těmto dětem pomoci lépe žít.
No a pak se bus rozjel, já si nasadila sluchátka a v hlavě už byla definitivně někde jinde. Naklikala si v mobilu smsky a poslala příteli, že už sedím v buse k babičce a trochu si povzdechla, že mě čeká přepisování hromady poznámek ze školy. A že nejspíš budu mít opět rajskou a domácí rohlíky. Ale co, byla jsem tam doma, bylo mi tak hezky, nikdo po mně nic nechtěl a tak komu by se to nelíbilo …
A tak se mi zavřely oči a já cestovala dál. Z Brna mi to zabralo vážně hodinu, než jsem se doplazila až do svého pokoje.
Přemýšlela jsem nad kvantem školy. A to mě ani ve snu nenapadlo, že první semestr je hadra.
Ano, první semestr se mi blížil ke konci a já se začínala učit na zkouškové. To ještě neznalá stylu učení na vysokoškolské půdě jsem se téměř dva měsíce poté lopotila se zkouškami … a že to bylo skutečně náročné. Přísahala jsem si tenkrát, že to prostě dokážu, že se prokoušu vším tím složitým, co mi učitelé ukládají a že to zvládnu. A přísahám si to každé zkouškové …
Je těžké něčeho dosáhnout bez známých, když jste odkázaní jen sami na sebe a rodiče ve vás vidí budoucí hvězdu bohemistiky. Ano, mé sny skutečně tímhle směrem jdou, ale je to vlastně úplně jinak.
Zimní semestr byl úspěšně za mnou. Babička mi pekla maličký „soukromý“ chleba a já se vždycky dívala, jak se mi na něm krásně rozpouští máslo. Fotky ze zamrzlých oken mám stále v mobilu, všechny mé vzpomínky na babičku, dědu a bratránka, jsou v nich schovány.
A dnes jsem na privátu, mám to pět minut od školy, pět minut od centra … a babičku jsem od června neviděla. Bratránek začal pracovat a zabral mi můj pokoj. Odstěhovali mě do kuchyně po pradědečkovi, musela jsem si koupit wi – fi, dveře a nevím co … a dojíždět k ní už se mi příliš nevyplatilo. Navíc mi přibyly předměty, které jsou až do noci a to bych se neměla jak dostávat domů …
A dnes píšu jinému, že jedu domů … a trochu se mi po prvním semestru stýská, protože byl nový, jiný, nacházela jsem ohromné množství krásných obchodů, parků a lidí, kteří mi dnes vyplňují volné chvíle, pomáhají mi a jsou zde pro mě stejně tak, jako já pro ně.
Dívám se dozadu a vidím, že mne čas donutil být dospělejší, že už si na cestu do Brna musím vydělat sama, že už mi babička neuvaří rajskou dvakrát do týdne … dnes vařím na privátu já druhým a oni mi za to občas poděkují.
A jak to bude dál … jak dokončím třetí školní půlrok, kdoví, kde mne zavane vítr,do kterého kupé budu nasedat … a komu budu za rok psát zprávu: Ahoj, lásko, už jedu domů …