A pak se probudil. Sám.

Pohledem prohmatal celý pokoj, své bitevní pole posledních dní. Na stole a jeho okolí se válely fragmenty bohatýrské postkoitální snídaňové hostiny ze včerejška. Nebo z předvčerejška. Možná to bylo minulý týden…

Usedl do křesla potrhaného od všemožných druhů návštěv a akcí, které tento prostor zažil. Zavrtal se do polorozpadlé molitanové výplně, která jen taktak držela pohromadě, zavrtal se tak jako by to bylo hřejivé tělo matky a on byl ještě malým dítětem sotva znající problémy, které ho pronásledovaly v jeho mysli.  Ale to křeslo ho neobjalo, nepohladilo.

O dvě hodiny později, po dvou hodinách bezcílného choulení se v troskách křesla, vstal. Rozhlédl se znova po pokoji. Nic se nezměnilo. Vše bylo stejně prázdné a opuštěné. Shrábl krabičku cigaret z protější skříňky. Nekouřil. Tedy jen při velmi výjimečných situacích. Jakou byla jistým zvráceným způsobem právě tato. Tato výjimečně zasraná chvíle jeho života. Vyndal jednu cigaretu. Tak jako by tento úkon ani nedělaly jeho ruce. Vyndal ji a požmoulal ji. Dal si ji do úst. Jako by to nebyla jeho ústa. Momentálně naprosto odcizen od vlastního těla, odcizen od kontroly nad vlastní myslí. Jen tak seděl, v puse tu cigaretu, která byla podivně navlhlá. Netušil, kde se v jeho bytě vlastně vzala. Netušil. Vůbec neměl ponětí. Koukal na tu scenérii odehrávající se tiše a klidně, přesto však velmi emocionálně, na stole. Zbytky jídla, rozvášněné příbory a skleničky, pohozené bez sebemenší konstelace, kousky papírků pomuchlaných a znečištěných jeho písmem. Mezi tím do chaosu přispívala různá pera, tužky a bloky nevlastnící řád. Na desce stolu zažraná kolečka od skleniček, mající tečny i sečny, těžko datovatelné. Jídlo, které tu zůstalo a připomínalo nedávnou minulost a zážitky s ní spojené, si nezachovalo chutný vzhled, na který si pamatoval, když byly potraviny ještě čerstvé. Oschlé krajíce chleba začínaly zahnívat, plátky sýrů zaváněly zatvrdlostí a celkovou ztuhlostí, nakousaná jablka zahnědla zemitostí, máslo žluklo a páchlo jako ráno po alkoholickém vyznání noci. Až na koberec se dostaly nepříjemné drobečky, které se zašlapáním stanou už navždy součástí pokoje. Neměl sílu něco z toho poklidit. I když ho ten nechutný obraz před ním vytáčel a vzbuzoval v něm nepěkné, sebetrýznivé myšlenky a návraty v paměti do doby, kdy tento dekadentní zbytek neskromné hostiny, nesl známky celosti ve své poživatelnosti. Pořád měl v puse tu vlhkou cigaretu. Ale v puse ji ani necítil. Jen tak seděl, hleděl na tu zkázu. Na tu zkázu, kterou prožíval ve svém mozku, který se pod tíhou všeho toho začínal rozpouštět. Jako ta jahoda, která zůstala nedoceněna na dně skleničky se zapomenutými kapičkami sektu.