Může být ráno horší?

  Večeře, luxuní restaurace. Nevím, kde jsme se tu vzali.

  Po mé levici dvě kamarádky, naproti hnědovláska (má nějak delší vlasy než na fotkách s Tebou), co se nervózně usmívá a neví, kam s očima. Vedle ní Ty.

  Všechny stoly kolem jsou obsazené a servírky na kolečkových bruslích roznáší obdélníkové talíře s večeří, pak se vrací pro prázdné, nebo poloprázdné.

  Desert. Servírka roznáší talířky, druhá na ně nakládá kalorické bomby. Vybírám si. Banán v čokoládě, trubičku se šlehačkou a... „počkejte, moment, ještě tohle“ – něco na špejli namočené v čokoládě.

  Hnědovláska svůj talíř lehce zakryje rukou: „Ne děkuju, jsem plná. I zítra budu bez snídaně.“ Zakoulím očima a bůhví proč si na talíř k zákuskům naložím pořádnou lžíci nutelly.

  Proč se k ní tak nakláníš? Já jsem tvoje, ona už dávno ne! Lépe řečeno: jsi můj, né její!

  Jedenáct pryč. Už musí domů. No tak ať, stejně se mnou moc slov neprohodila. Zadívám se na zbytek čokoládového špízu. Když odtrhnu pohled od špízu, už jste se oba zvedli. Doprovázíš jí. Je mi najednou dusno, bolí mě hruď, jako by do ní někdo bil kovářským kladivem. U vedlejšího stolu z vázy vytahuješ květ exotické rostliny a podáváš jí ho do natažené ruky.

  Vedle mě najednou není kamarádka ale kartářka: „Holka, čtyři roky jsou čtyři roky. Za tu dobu si na sebe lidé zvyknou, poznají se. Těžko pak zapomínají na to, že již nejsou spolu...“ Chtěla, aby mi to kladivo udělalo do hrudníku díru? Třeba ne ale zdá se mi, povedlo se. Netečně a rozmrzele pozoruju ty dva, prstem objíždím talíř hledajíc zbytky nutelly.

  Nevracíš se. Co jsem čekala?

  Druhý den. Tvé auto co stálo před mým domem už tu není. Odjel jsi mi a ani ses nerozloučil, ani ses na mě nepodíval. Jsem ti fuk. Že by teď ona byla konečně volná? Byla jsem jen výplň času, kdys ji nemohl mít?

  Napadá mě, taky jsi jí držíval za kotník, tak jako mě, když si Tě v posteli osedlám? Snad abych ti neutekla nebo nepřestala... Tak jo? Nemyslím si, že by se takovéhle věci měnily.

  Jo, jsem vztahovačná, minule jsi mi to řekl. Víš co? Vím to o sobě. Pyšná na to nejsem ale nezměním se. To přece nejde, když se s něčím člověk narodí. Mamka je taky vztahovačná, takže jo, mám to vrozený. Nesměj se mi. Že se nesměješ mně? Aha tak komu?

  Promiň, ale zkazil jsi mi ráno. Ne, Ty ne. Teď mluvím ke snu. Tohle ráno už nemůže být horší.