Nemocnice

Být ve velkém světě je nebezpečné, avšak nebezpečnější je mít svůj vlastní sen v jednom domě. Jsem tu už několik dní a čas tu těžce kulhá přede mnou. Malá a zašedlá hmota se na mě šklebí. Dlouhé prsty s hranatými klouby, krátké nohy a místo tváře ponožka. Zmáčená od podzimních dnů, děravá od letního bodláčí, sešlá mrazivou cestou a stárnoucí s jarní rovnodenností. Je v nepoměru se svým časem. Jak se tak čas rozvíjí a mladicky křičí na okolní svět, začíná být hmota ve svém nitru křehká. Je pitomá jako dívka, která češe hřívu od lva. Zde je svět bílý. Má svůj vlastní řád i čas. Zde se vše k sobě pojí a odlučuje. Zde naděje sublimuje v prázdnotu. Na tomto místě, právě v tento okamžik se rodí nová jiskra, zatímco na jiném místě uhasíná. Zde se vidíme ve své přirozené nahotě. Kam se poděla přitažlivost a stud? Tisíce lidí, tisíce těl a žádné ohavné. Jsme maso, kost a trocha citu. Poleptání, znechucení, zhanobeni, znásilněni a přesto milování ve své jednoduchosti.