Kapky vody

Cos tam tak dlouho dělala? Dvacet minut! Víš kolik to je vody? A té páry. Je tam po tobě všechno zapařené. Už nám z toho plesniví koupelna. Podívej se na ten strop, jak je popraskaný. To je z toho jak se dlouho sprchuješ. A proč se musíš sprchovat tak horkou vodou?

Doufám, že roztaju. Povedlo se. Cítím jak pod proudem horké vody mé tělo měkne. Podlamují se mi nohy, sedám si. Voda mi padá na hlavu, stéká po vlasech na ramena a na záda. Jako by mě hladila.

Vždyť tak horká voda nemůže být zdravá. Máš z ní úplně červené oči. 

Zvedám hlavu a obličej vystavuju proudům vody. Bubnují mi na tvář, voda se mísí s mými slzami. Chvěju se, škubám rameny. Vzlykám, ale jen trochu. Aby to přes šumění vody nebylo slyšet.

To není normální se každý den takhle sprchovat. Je to jak nějaká obsese.

Holím si nohy, řežu se. Voda smývá krev z mých nohou i rukou a odnáší ji s sebou pryč. Co všechno může smýt? Špínu, krev, pocity viny i smutek? Mačkám si na ruku spoustu mýdla. Foukám z něj bubliny, umývám se. Něžně a opatrně jako kdyby moje kůže byla kůže krásné princezny. Beru do ruky kartáč na paty. Dřu si s ním záda, hýždě a stehna. Silně na něj tlačím. Myju kožich zablešeného psa, chlupy slepené zaschlou špínou. Myslí si, že jsem špatná. Že mám poruchu. Že se s tím nedá nic udělat. Prostě jsem se nepovedla. Ale já jsem v pořádku. Nepotřebuju pomoc psychiatra. Stačilo by jen trochu uznání od někoho, koho si vážím.

Dvacet minut! Kdo je po jednom dni tak špinavý, aby se myl dvacet minut?

Všechno ze sebe smyju. Ze sprchy vyleze nový člověk. Krásný a čistý. Vypínám vodu, beru si ručník. Rozprostřel se mi na zádech. Jemný jako objetí. Zase jsem princezna. Něžně ji utírám.

Však počkej až budeš bydlet sama. Platit si vodu a plyn. To se ti prodraží.

Po osušeném obličeji stékají další a další kapky. Už ani nevím od kdy u nás ve sprše chutná voda slaně.