Tančící medvěd

Blížilo se téměř k polednímu, když jsem kráčela kolem kostela svatého Jakuba. Byla neděle a tak se z chrámu páně linul zvuk varhan z právě probíhající mše. Cupitala jsem ve svých nových balerínách po opravené dlažbě a přemýšlela o tom, jak dopodne celá akce. Byla jsem ještě ospalá a mžikala jako právě narozené kouře na čerstvě vykoupané slunce, které tančilo v pruzích mezi slunečníky hospodských zahrádek.
Najednou se v mém zorném poli zakolébal medvěd. Myslela jsem si, že mi přeskočilo, ale v mžiku jsem vše pochopila. Byl to dřevěný maskot hospůdky U medvěda, kterého zrovna tlačila ke vchodu žena z obsluhy. Oddechla jsem si a napadlo mě, že je určitě dobré znamení poránu uvidět tančícího medvěda. (Zní to skoro jako jméno nějakého indiána.)
Pokračovala jsem dál v chůzi za mým kamarádem, kterého jsem dnes měla portrétovat. Nikon se mi už houpal na krku, pro případ, že zahlédnu něco hezkého během cesty.
Mimo houfu holubů, mezi nimiž byl jeden jasně bílý, staré babičky která postávala u staré kavárny a již zmíněného tančícího medvěda jsem zatím nic zvláštního nezahlédla. Po nočním dešti zůstaly na zemi houfy kaluží, které v sobě tiše zobrazovaly fragmenty ulic a sporadicky i kousek těla náhodného chodce.
Už jsem se na Marka těšila. Znám ho bezmála dvacet let. Jednou za čas spolu podnikneme nějakou lumpárnu. Tentokrát jsme se domluvili že po patnácti letech opět nafotím jeho portrét.
Markův byt se nacházel v bloku bytů z první republiky. Měl vysoké stropy, krásné rozptýlené světlo a dokonce i malou zimní zahradu.
K mému kamarádovi jsem dorazila s malým zpožděním. Vůbec to nevadilo, protože Marek zrovna seděl v kuchyni u okna a s pohledem do dvora kouřil. Přivítali jsme se jako vždy, podáním ruky. Někteří lidé toto gesto považují za staromilské či příliš oficiální, ale u nás už je to takový starý přátelský zvyk. Marek mě pozval dál. Vanilkový tabák voněl po celém pokoji. Sedla jsem si na starou sofa, přes kterou byla přehozena jakási háčkovaná dečka a mlčky poslouchala Markovo vyprávění.
Můj přítel je typ člověka, kterému se říká „bublající potok“, protože, lidově řečeno – hubu nezavře. Že mě skoro nikdy nepustí ke slovo se dá s trochou tolerance zvládnout. Mám ho totiž ráda takového, jaký je.
Můj společník dokouřil a přinesl ze spíže láhev modrého portugalu, který máme oba v oblibě. Když jsme slzu vína popili, dali jsme se do práce, vlastně do zábavy.
I když na obloze vládlo polední slunce, v zimní zahradě mě přivítaly měkké stíny. O místě focení bylo tedy hned rozhodnuto.
Marek se svlékl do půl těla a posadil se na hnědou tonetku. Můj přítel je hnědooký pětatřicátník, velmi vysoký a štíhlý a na paži se mu blaženě roztahuje velké tetování. Vlasy má černé a dlouhé po ramena, kde se mu kroutí v lesklých kučerách.
Dnes jeho tvář s výraznými lícními kostmi zdobilo několikadenní strniště, takže vypadal mužně, jako kovboj z reklamy na cigarety.
Focení bylo velmi zábavné. Marek je člověk velmi uvolněný a jeho tvář dokáže pružně měnit výrazovou škálu. Ze začátku sice dělal blbinky, ale brzy po mně hodil to své čokoládové kukuč, (nikoliv doslova), až se mi mírně podlomily kolena.
Vždycky jsem pro něj měla trochu slabost, ale jeho dětská lehkomyslnost a přelétavost byla důvodem, proč mu žádný vztah, ani ten se mnou, nevydržel déle než pár týdnů.
Už asi po půlhodince jsem měla pocit, že je moje dílo završeno. Dva kinofilmy se mi už tiskly k sobě v mé kabelce a netrpělivě čekaly na vyvolání. Brzy jsem zahlásila: „finíto“ a šla si odskočit a dolít sklenku s vínem. Marek se oblékl a šel do kuchyně.
Sedli jsme si tam ke stolku a dopili zbytek vína.
Pak se na mně upřeně podíval a řekl:“Eriko, můžeš mi prosím půjčit některé své kalhotky?“
Byla jsem od něz zvyklá na lecjaké fórky, proto jsem chladnokrevně odvětila:“Na co je potřebuješ?“ „Zítra mám vystoupení v klubu, tak chci být šik,“ odpověděl s úsměvem.