Páteční večer 2001

Z obýváku se ozýval mužský hlas. Vyznával jakési dívce lásku a prosil ji, aby s ním jela na dovolenou.
Stála jsem v kuchyni a mazala si krajíc chleba. Potáhla jsem nosem a zazněl šustivý zvuk tepláků jak jsem šoupala nohama do koupelny pro kapesník.
Talířek s růžovými kvítky, na kterém ležel bachratý krajíc, se leskl se světle lampičky, když jsem s ním usedla k televizi. „Pamelo, jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo,“ zaznělo ze svítící bedýnky. Znuděně jsem žvýkala a sledovala přeslazenou romanci.
Byl páteční večer. Za oknem vládl únorový vítr, který ladně nadnášel zbytky podzimního listí po cestě. Hladina rybníka před domem byla černá. Na místech, kde žhnuly pouliční lampy, mírně oranžová.
Uchopila jsem dálkový ovladač a přepnula na jiný kanál.
Běžela tam zrovna jakási soutěž. Z televize se ozýval smích a vtipné hlášky moderátora. Dožvýkala jsem chleba a umazaný palec utřela do svých kalhot.
Zadívala jsem se na plakát, přilepený na zdi nad televizí. Abstraktní šmouhy vzdáleně podobné dvěma lidským postavám se vpíjely jedna do druhé. Zamrazilo mě na prsou a chlad přešel až do svalu, na kterém jsem seděla.
„Míšo, co asi teď děláš!?“ vzdychla jsem polohlasem a natáhla se přes gauč pro svou Nokii 5110, která slabě zeleně zářila, protože byla napíchnuta na nabíječce.
Proběhla jsem seznam posledních volaných čísel a stiskla řádek „Míša Z.“ Telefon vyzváněl, ale na druhém konci se nikdo neozýval. Naštvaně jsem zavěsila a vztekle mrskla přístrojem na křeslo.
Dřepla jsem si k poličce s CD nosiči a vybrala jeden disk. Za chvíli se z věže linuly tklivé tóny kytarového sóla a hlas Chrise Martina mi způsobil mrazení po celém těle, až jsem se schoulila v křesle a opět vytáhla kapesník.
„Kde jsi, Míšo? Proč mi to nebereš?“ točilo se mi ve vírech v hlavě. Z textu písně jsem neobratně přeložila z angličtiny větu, která mě náhle hryzla jako nilský krokodýl:
“Co když se rozhodneš, že už mě nechceš ve svém životě.“ Slovo „nechceš“ nabralo obří rozměry, a zvětšovalo se, jako když nafukuješ gumový balonek. Jen prasknout.
V následující písni naštěstí zazněla věta:“Všechno není ztraceno,“ což mě povzbudilo natolik, že jsem vstala a šla do komory v přízemí pro průklepový papír. Rozhodla jsem se totiž, že si budu kreslit.
Před komorou jsem se potkala s tátou. Měl oblečeny modré montérky a byl cítit rumem. Oči měl velké a nateklé, když říkal:“Kampak jdeš, beruško?“
Nesnášela jsem, když mi říkal „beruško.“ Něco jsem laxně zamumlala a vytrhla se ze sevření jeho silné šlachovité ruky.
„A kdy konečně půjdeš do práce?“ spustil na mě svou ohranou písničku.
„To je moje věc!“ štěkla jsem jako Ron, který ležel na dvorku v boudě a nyní tvrdě spal.
„To není tvoje věc! Co dohoda, kterou máme, krucinál!“ zachraptěl otec a rozkašlal se.
Už jsem se měla k odchodu, ale rázně jsem odvětila:“Teď se soustředím jen na kreslení. To je pro mě nejdůležitější.“
Už jsem byla v polovině schodů, když se otec dopotácel k prvnímu stupínku a křikl:
“Cože? Ty? Ty jsi naprosto neschopná! Nikdy v životě nic nedokážeš!
Jeho obličej byl jako zralá malina, nyní navíc zkřivený hněvem.
Roztřásla jsem se a propukla v pláč, který se mnou cloumal jako bouřlivé vlnobití s malou loďkou. Vyběhla jsem svižně schody, ačkoliv jsem měla nohy jako mátoha, popadla bundu, telefon, seběhla zpět dolů, vzala klíče a vyběhla ven.
Srdce mi bilo, hlava pulzovala, dech byl krátký a rychlý.

Přivítala mě klidná tma, jen v jednom místě čeřená světlem lampy u níž se komíhal nahý strom. Kráčela jsem ulicí a noc mě pomalu konejšila.
Pohladila mou hlavu jako trpělivá matka, která mě miluje a chápe.
Když jsem byla kus od domu, stiskla jsem opět tlačítko posledních volaných čísel.
Mobil vyzváněl jen krátce.
Za okamžik se na druhé straně ozval něžný hlas: „haló.“
Usmála jsem se, zhluboka se nadechla a řekla:“Míšo, mám radost, že tě slyším. Jak ses dnes měla?“