Výlet IV.

Zastavil se svět. Telefon mlčí. Lidé tu nejsou. Výtah zůstal viset v přízemí. Je jen ticho.
Sedím v práci, hlavu v dlaních. Myslím jen a jen na to, co jsem to včera provedla.
Prožila jsem s Tomášem nádherný večer plný legrace a pohody.
Ale pak se něco stalo.
Přišli jsme k němu domů a já byla jako na trní. Cítila jsem naprosto jasně, že mě Tomáš chce, ale nedokázala jsem se naladit. Jeho polibky byly jako rozkvetlé kosatce. Hebce mě hladily a já se na okamžik ponořila do krásného světa plného radostné fantazie.
Seděla jsem na břehu jezera. Laskavý vítr hladil má opálená záda a hrál si s mými vlasy. Sledovala jsem Tomášovy oči, které byly blízko u mě.
Byly zelené jako lesní soumrak a jasné jako poslední paprsky slunce, které se v nich odrážely. Jeho ruka mě uchopila za pas a držela tak blízko, že to ani nešlo snést. Tolik radosti, tolik štěstí, až se vesmír obrátil do mě a uvnitř explodoval.
Nesnesitelné horko. Nesnesitelné štěstí? Přespříliš všeho. Mnoho informací.
...
Místo jezera se před mýma očima objevil obývací pokoj. Na stole stála rozpitá sklenka džusu, u stěny zářil televizor. Romantická hudba mě drásala nehty do kůže. Zatočila se mi hlava. Vedle mě leželo mužské tělo, velmi krásné a hřejivé ale já se nezmohla vůbec na nic.
Musím jít.
Bolí mě, když si představím, co Tomáš musel cítit.
Zklamání? Zlost?
Ne, tohle jsem opravdu nechtěla.
Odpusť mi to.
Jsi zahrada kde vykvétají lekníny, kde vážky sedají na jejich okvětí a radují se. Jsi zeleno modré jezero, kde se setkáme my dva.
Znovu.