Jak úspěšně projít českým školstvím

Byl to závod. Když nám bylo kolem šesti a měli jsme nové aktovky s Disney motivy, když nám chyběly přední zuby a nosili jsme papuče v pytlíku, a když jsme tam poprvé přišli (pravou nohou vpřed), byl to závod. O nejkrásnější pouzdro. O nejvíce pastelek. Závod o to, kdo bude mít úkol jako první. Protože jsme byli velcí. Měli jsme povinnosti. A nechodili jsme do školky. To bylo plus. A taky to, že jsme nemuseli jít po obědech spát. Škola. Krásné slovo. Vlastně nám ten elán vydržel dlouho. Je jasné, že jsme uronili spoustu dětských slz. Ale pak nám zuby dorostly. My jsme přestali šišlat. Co na tom, že nám dorostly křivě? Nebylo to důležité. Cvičky do batůžku. Čítanky pro páté třídy. Poznámky za lítání po chodbách. A pořád ty křivé zuby. Vyměnili jsme růžovou za jiné barvy. Víc dospělejší. Byli jsme gympláci. A už to nebyl závod. Byl to boj. Všichni v jedné třídě a každý sám. Nikdo nevěděl, co čekat, kam se zařadit. Být rebel, anebo nebýt. Velký svět. Nebo minimálně větší než ten, který jsme znali. Najednou nám vadily křivé zuby. A proto nastalo rovnátkové období. Zamilování do studentů prvního ročníku. Byli jsme drsní. Úkoly nám začaly připadat zbytečnější, učitelé trapní. A pak zase ne. A počkejte, pak vlastně zase ano. Nebylo snadné si za něčím stát. Svět se zrychloval, škola se zpomalovala a my jsme naráželi na čím dál více překážek. Důtky. Idioti, kteří si myslí, že můžou všechno. Žvýkačky na židlích. Období sluchátek v uších. Nikdo neposlouchal nikoho. Všechno bylo nedůležité. Škola nejvíc. Popel, chmel a hrozny za dvacet pět. Ty hrozny spíš v uvozovkách. Srandy kopec, když nám fyzikář tak moc nadával, div mu nepraskla žíla na čele. Puberta. Dotýkat se rukama, kašlat na fyzikáře. A když jsme měli splín, nemohli jsme se zhulit? Dokonalá zoo. Vlastně návrat do dětských let. Opice. Draci. Kdo je největší kočka? Občas do školy, aby se neřeklo. Zvládnout maturitu? Museli jsme... cíl naší cesty. Šli jsme do sebe. No, nektěří šli. Budoucnost, které se nikdy nebudeme moct dotknout byla blízko. Škola už zase důležitá. Byli jsme přece dospělí. Prázdné hlavy a noci na záchodě. Varovali nás. Možná jsme na to neměli kašlat. Hrát si na princezny. Ale... třeba ano. Máme to. Ale kde jsou ty pointy? Ten smích? Škola, která s námi byla i když s námi nebyla. Nenáviděli jste. Bytostně jste nesnášeli matiku. Angličtinářka vám připadala protivná. Ale stejně byste to nakonec chtěli znovu. I když to byl boj.