Na vodě

 

Maličký filozof

ve funkci háčka

na přídi lodi sedí,

pádlo v rukách mačká.

 

V zamyšlení před sebou

řeku pozoruje,

rozhlíží se vpravo, vlevo

a už zase nepádluje.

 

„No tak, Míšo, zaber trochu,

ať se hneme z místa, hochu…!“

 

„Mami, viď, že tenhle strom vypadá,

jako by ho sem shodil bobr?“

 

„No, já bych to viděla spíš na vichřici...“

 

„A když ho ten bobr překousnul,

to ale musela bejt rána, když to spadlo do vody, že jo?“

 

„Míšo, pádluj, nebo nám všichni ujedou!“

 

„Musím si odpočinout, bolej mě ručičky.

A taky se trochu napiju.“

 

„Tak jo, ale pak budeme muset zase trochu zabrat, jo?“

 

„Mami, jez!“

 

„To není jez, to jsou peřeje.“

 

„Aha. A mami, víš, že jez jsou vlastně tři slova?“

 

„Jak to myslíš, Míšo?“

 

„No, jes jako anglicky jo, potom, když někdo jí a pak je to taky ten kopec, ze kterýho padá voda.“

 

„No vidíš…“

 

„A mami, proč se kempu říká kemp?“

 

„No, to bude asi z angličtiny…“

 

„Takže my vlastně mluvíme anglicky?!“

 

„Míšo, ale už bysme opravdu měli zabrat, nebo tam nikdy nedojedeme.“

 

„Když já už nemůžu…“

 

„Tak ještě chvíli vydrž. Koukej, vidíš tamhle ten hrad, to je Český Šternberk. Tam končíme.“

 

„Jupí!!!“