Na nádraží
Na nádraží
Anotace: ...
Je celkem příjemné nedělní odpoledne uprostřed léta, krátce po vydatném dešti, ale slunce už zase pálí.
Postávám na jednom malém nádraží na peróně, dveře vagónu mého rychlíku jsou stále otevřené, do odjezdu zbývá asi pět minut.
Loučím se s někým, s kým jsem si užila moc krásný víkend. Tak tedy honem ještě aspoň pár slov, pusu,… Kdoví, kdy se zase uvidíme.
Za námi, u stejného nástupiště, ale na druhé koleji, stojí osobní vlak, nikdo v něm, jen strojvedoucí vykloněný z okna kabiny. Přichází postarší manželský pár, pán jde napřed, kousek za ním se pomalým krokem šourá jeho paní.
Pán se obrátí na mašinfíru: „Jedete do Uherského Brodu?“
„Jedu, ale až za hodinu, to byste museli dlouho čekat. Jeďte radši tady tím rychlíkem, ten jede už za chvíli a taky tam staví“ a ukazuje na vlak, do kterého za chvíli nastoupím i já.
Pánovi se to moc nezdá, ale mlčí. Mezitím dojde jeho paní a zvědavě se ho ptá: „Co říkal?“
„Honem nastupuj! Říkal, že spěchá.“ A oba si jdou sednout do prázdného osobáku.
Komentáře (10)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Připadá mi to poněkud smutné... Utěšuje mě jen to, že ti dva stejně asi nikam nespěchali...
25.08.2014 20:18:09 | Amonasr
Máš pravdu, milý karateli, byla to taková tragikomická situace. Ale napsal ji sám život a ti dva opravdu vypadali, že jim na nějaké té hodince navíc strávené v odstaveném vlaku nesejde.
Vím, že bych si neměla dělat legraci ze starších lidí, jsem ostuda, kaji se.
Na druhou stranu, kolik různých komedií čerpá právě z takových situací, z různých lidských příběhů. Tak snad tím tady nikoho příliš nepobouřím nebo neurazím.
25.08.2014 20:39:52 | AndreaM
Jé, jak jsi přišla na toho karatele...? Mně je jich prostě jen líto, proto ten smutek... :-) Jednou se mě ptala děsně nahluchlá stará paní, která tramvaj jí jede na Smíchov. Ta tramvaj zrovna přijela a já se to té paní neustále snažil říct, čím dál hlasitěji, až už to víc hlasitě nešlo, i jsem gestikuloval, že má do ní nastoupit. Tak dlouho, až tramvaj odjela a paní přitom vypadala spokojeně, protože evidentně vůbec neslyšela a nepochopila, že ta tramvaj jí právě ujela... Taky mi jí bylo líto - ale život už je někdy takový... :-(
25.08.2014 20:50:42 | Amonasr
Nezlob se :) I když jsi to tam nenapsal, cítila jsem se trošku jako malé dítě přistihnuté, jak tajně chodí lízat med do spíže :)
Souhlasím s Tebou, je to smutné, když takhle někdo dopadne.
Teď už mi nezbývá než doufat, že mě tu nikdo za ten text nebude kamenovat...
25.08.2014 21:09:18 | AndreaM
A nedá pokoj... :-D Proč by Tě měl někdo kamenovat? Vždyť v tom žádnou škodolibost z Tvé strany nečtu.... ;-)
25.08.2014 23:07:09 | Amonasr
Však taky ne, nebylo to psáno s úmyslem se někomu vysmívat. Jen jak jsi pořád psal, že je to smutné, tak jsem si říkala, jestli to nemám radši dát pryč, aby to třeba neurazilo. Vždyť nikdo nevíme, jak můžeme jednou dopadnout.
25.08.2014 23:11:25 | AndreaM
Tak já nevím, jak už Ti mám vysvětlit, že jsem tím nic takového nemyslel...:-D Vždyť nakonec ten smutek je u mě zásah do černého... To je přece věc čtenáře, jak si to pro sebe interpretuje, Ty mu v tom tady necháváš absolutní volnost. Třeba se u toho někdo může i škodolibě smát, ale to je výpověď o něm, ne o Tobě... ;-) Napsané je to neutrálně a to je možná i velké plus, když text nechává emoce na čtenáři - to každý nesvede... ;-) Jinak Tvému dilematu samozřejmě rozumím - já si taky někdy dělám starosti o to, jak co bude pochopeno. Ale tím by se žádný autor asi neměl příliš svazovat, to pak svádí k autocenzuře a k okleštování účinku textu. Přitom někdy je dobře, když text provokuje a naleptává čtenáři sebejistotu ohledně jeho vlastního svědomí... ;-)
25.08.2014 23:20:06 | Amonasr