Rozpačité uvítání prvňáčků

Bezpochyby není snadné zaujmout své posluchače. Doslova oříškem je pro řečníka získání pozornosti dětí sedících poprvé ve školních lavicích. O tomto se na vlastní kůži mohla přesvědčit také vyučující ve třídě 1.A základní školy v nejmenovaném okresním městě.

Po milém uvítání, měli žáci dostat pamětní list, jako trvalou připomínku na tento jedinečný den. První měl obdržet pamětní list chlapec jménem Jakub. Ten nejprve po vyslovení svého jména a příjmení učitelkou nehybně seděl. Nakonec pobízen a postrkován svými rodiči jen velmi pomalu, opustil poněkud těsnou školní lavici. Nejistým krokem mířil k tabuli a současně si upravoval své rozcuchané vlasy, což neušlo pozornosti učitelky.

„Chlapec si teprve nyní češe vlasy,“ konstatovala s lehkým úsměvem učitelka a rozesmála většinu přítomných dětí i rodičů.

Po rozdání všech listin pokračovalo seznámení děti s tím, co by jim škola měla dát a čemu všemu by se měli naučit.

Ve snaze o navázání dialogu s prvňáčky, učitelka velmi zřetelně, artikulačně zcela dokonale pravila:

„A jakou známku byste děti chtěly dostávat úplně každý den?“

„Jedničku“ odpověděly děti.

„A co se stane, když třeba dostanete ve škole pětku?“

Bystrá dívka s copánky sedící v poslední lavici u dveří se přihlásila a do naprostého ticha řekla:

„Prosím, mamka by mi dala baňu!“

Posadila se a po smíchu rodičů si dívka studem zakryla svá drobná ústa dlaní.

„Máte děti vypracovaný domácí úkol? Kdo z vás nedostal kartičku o prázdninách s obrázkem a básničkou do své poštovní schránky? Zvedněte prosím ruku!“ pobízela prvňáčky třídní učitelka.

Nepřihlásil se nikdo.

„A kdo vypracoval domácí úkol, kterým bylo vybarvení sluníčka?“

Svou ruku zvedla jen polovina z přítomných osmnácti chlapců a dívek.

„Kdo z vás se naučil také básničku?“

Zdvižených rukou zůstalo pouze pět.

S touto pěticí odříkala s patosem v hlase učitelka říkanku.

Úsměvné i rozpačité chvíle nerozptýlil ani závěrečný pokus třídní učitelky o rozloučení s dětmi.

„A nyní se děti pěkně rozloučíme,“ řekla cituplně.

„Na shledanou děvčata a chlapci,“ prohlásila teatrálně, v očekávání pozdravu od dětí na svou adresu.

„Na shledanou děvčata a chlapci,“ zvolaly děti s nadšením téměř sborově.

Na tváři zanícené učitelky se objevil vynucený, strojený úsměv.