I.

Byl to jeden z těch pozdních večerů, kdy se člověk najednou vzbudí a chvíli jen zírá do tmy, než mu pořádně dojde, co se přesně děje a proč. Každý nádech pak vnímá jako samostatný celek, možná se na něj až moc soustředí. Zvuky zvenčí zvláštně nezní, tělo je cítit jako cizí. Hlavou se mu honí vše možné. Hlavou se mu honí minulost, přítomnost, budoucnost a on v tom nevidí smysl. Ale cítí. Cítí, že přichází změna, že něco začíná a končí. Hořko-sladká chuť na jazyku, palčivý chlad na hrudi, nádech najednou bolí. Bolí celá existence.
Jako na ránu z milosti čeká na milosrdný spánek a nebo alespoň ráno. Ráno, kdy si uvaří kafe, sedne si ke stolu pod okno a zahledí se ven. Zapálí si cigaretu a spadne zpět do svých myšlenek.
Nakonec ani den není vysvobozením, ač se tak prve zdálo. Všechno nemilosrdně připomíná. A nezáleží na tom co nebo koho. Ten obraz má před očima. Znovu. Kéž by naposled.

II.

Najednou se přistihneme, jak si přejeme, o čem jsme si mysleli, že je za námi. V co jsme věřili a stále věříme. A vyděsí nás to. Ale to je naprosto přirozené, když se ztracené existence ztrácí, když srdce máme ve dví, když nevíme, kde nám je začátek. Jen to jedno přání... Děsivé, že?
Znovu. Hledíme na vlak, jenž nám již dávno ujel. Stojí zase na tom stejném nástupišti a tváří se jako by nic. Nesnažíme se ho dohnat, protože víme, že to nemá cenu. A přesto ho chceme stihnout znovu. A naposled.
A pak na perónu potkáme svou minulost, prazáklad sebe sama. Má v ruce saxofon a fyzikální tabulky, v ústech cigaretu. Na chvíli se zastaví. Ne však na dlouho.