FALEŠNÝ SOUCIT ZE STRACHU Z NEZNÁMÉHO

Kromě Botiče, kterým jsem pokřtěna, i pár kapek z Kocáby na mě šplouchlo. Jestlipak ještě tam u hřiště, u osady Askalona, je ten velký kámen u cesty...? Jako malá jsem na něm sedávala a sledovala nohejbalový turnaj mezi hráči několika trampských osad. Svými krásnými názvy lemovaly břehy již zmíněné řeky. No, spíš říčky. Dokonce se jí říká hadí řeka.
Askalonu možná dost lidí zná, třeba díky písni. Ale další názvy-Dashwood, Rewaston, Luisiana, Havran...
Pro mě nejen krásné názvy, ale i hodně nádherných vzpomínek. Ach, to byla nuda! Nohejbal.
Ale ten kámen, to bylo něco jiného. Dalo se po něm lézt, válet se a zkoušet různé baletní a gymnastické prvky, jako na pódiu. Také jsem si krátila čas klábosením s různými ,,strejdy“ a ,,tetami“, kteří se zastavili kvůli fandění. A přitom stačili obdivovat i mé baletní a gymnastické kreace. Občas prohodili nějakou vtipnou poznámku, jako že bych za to mohla vybírat. Jenže tehdy mi byly ještě nějaké principy volného trhu naprosto utajené. Tak jsem se spokojila vždy jen s těmi pochvalnými řečmi.
A teď, když už bych si klidně nějakou tu korunu za svou produkci mohla vzít, nejspíš bych se bála na ten kámen i vylézt ze strachu ze ztráty rovnováhy. Holt mi v tomto směru ujel vlak.
Velmi často mi ti strejdové a tety říkali: ,,A pozdravuj Dana. A jak se vlastně má?“ Dan byla přezdívka mého táty, který byl jeden ze zakládajících členů osady Dashwood. Jenže v době, kdy já byla malá, on už byl příliš lapen do spárů Bechtěrevovy nemoci. Ani si nepamatuji, co jsem jim odpovídala.
Nevybavuji si zpětně svůj dětský úhel pohledu na to, že se můj táta špatně hýbal, chodil o berlích, často ležel...
Strejdové a tety vždy povyprávěli něco vtipných historek, které s mým tátou prožili, pak si spíš mezi sebou řekli něco o hrozném osudu:
,,Takový zdravý a statný chlap to byl. Dělal gymnastiku. Jo a na vojně sloužil u paragánů, představte si to.“
,,A kterej že to je?“ zeptala se jiná tetka, která se teprve dostala do hloučku.
,, Přeci ten, co má Jarku. A dcery Jarmilku a tady Jiřinku.“ a ukázali hlavou směrem ke mně.
,,No to je chudák, vždyť mu není ještě ani čtyřicet.“ a pak teprve, jako by si znova všimli, že tam stále stojím a poslouchám, obrátili svou řeč zase na mou maličkost.
,,Tak vyřiď tátovi, že se na něj přijdeme podívat a moc a opravdu moc ho pozdravuj."
Většinou se nikdy nestavili. Kdo by se chtěl koukat na svého vrstevníka, z kterého nemoc udělala fyzickou trosku...
Já měla aspoň to štěstí, že jsem tátu až do posledních chvil zažila jako velkého bojovníka, optimistu a srandistu. Fyzicky byl opravdu dost v ,,nepořádku“, ale jeho nezdolnou psychiku mu závidím ještě teď, když na něj vzpomínám. Určitě se ti strejdové a tetky o
hodně ochudili, když se té naší chatě tak nějak, možná podvědomě, vyhýbali.