Podzimní zastavení

Miluju podzimní dny, kdy mě přepadá melancholická nálada a já si můžu v klidu někam zalézt s hrnkem horkého, voňavého čaje. Všude kolem ticho a klid.. Jen za okny si podzimní vítr pohrává s listy starého dubu, postupně je barví do červena a pak zlehka sfoukne, aby si je děti, až půjdou domů ze školy, mohly sebrat, zavřít do své oblíbené knížky, zatížit a vylisovat.. a pak z nich dělat krásné obrázky, jako jsme to dělávali i my, když jsme byli malí..

Miluju podzim, brouzdání se mlhou, která mi pomůže postupně odhalovat všechna krásná zákoutí parku a mojí duše.. Probouzí se ve mně spousta smyslů, které by jinak ležely zapomenuty někde uvnitř, v koutku mé duše.. Ne najednou, ale pěkně pomalu, abych si stihla všechno dostatečně vychutnat. Svoje pocity a pak tu přírodní krásu všude kolem, co mi chce názorně předvést, že je svět barevný, i když se někdy celý zahalí do závoje smutku. 

Ano, i podzimní plískanice mám ráda právě proto, jaký je to nevlídný čas.. venku prší, fučí vítr, všude kaluže a bláto.. ale právě tím nám podzim krásné předvádí i druhou část života, které si často ani nestihneme v tom každodenním shonu povšimnout a to, že se máme kam vrátit.. do bezpečí a tepla svého domova..

Jen podobné chvíle nám ho dokáží připomenout a my najednou cítíme, jak jsme bohatí, i když jsme si doteď připadali, jako ti nejchudší na světě. 

Kéž by ten pocit vytrval.. 

V takových chvílích ráda vzpomínám.. jímá mě nostalgie a mým největším přáním je, vrátit čas zpět do šťastného dětství, kdy táta s mámou nešli pro dobré slovo daleko, kdy jsme všichni po večerech sedávali potmě jne při svíčce u jednoho stolu a ctili "černou hodinku". Povídali jsme si o všem, co nás trápilo, ale hlavně jsme si dávali najevo, jak se máme rádi..