Já bych...

Nemocniční pokoj, modré župany a věčná nespokojenost. To chodí Herman od okna ke dveřím, snaží se nemyslet, ale z hladu mu leze žaludek do krku a hledá něco k jídlu.

"Kurva, já bych jed, až bych brečel!" zanaříká Herman a chodí dál. Jenže má dietu.

A taky je tu Vinkler, stejný modrý župan, chodí po chodbě a hledá ženskou. Jenže ženské v županech jsou v druhém křídle a sestřičky na něj nejsou zvědavé. Vinkler to ale potřebuje dvakrát denně. Když byl ještě venku, stíhal, ve špitále už týden abstinuje.
"Kurva, já bych šukal, až bych brečel!" zařičí Vinkler. Jenže na chodbě není s kým.

No a na posteli leží Tauš, ten už ani nevstává, musí ho krmit a obracet. Ten už nepotřebuje jíst ani to druhé. Ten už ani nepotřebuje začínat kurvou. Ale stejně se ho sestra zeptá: "Pane Tauš, nepotřebujete něco?" A Tauš opravdu něco potřebuje a říká hodně potichu: "Já bych žil, až bych brečel..."

No a pozítří v nemocnici brečeli příbuzní pana Tauše...