Páteční podvečer bez strojených úsměvů?

Ve vzduchu bylo cítit cosi vzrušujícího. Pouhých pár dnů po nepřesvědčivé zimě, vládu pod nebem převzalo aprílové počasí známé deštěm i probleskujícími slunečními kužely.
Právě pro takové okamžiky stojí za to, prosit tvůrce o možnost zůstat ještě nějaký ten čas na planetě Zemi.

Bez většího zřetele jsem pohledem sklouzl po oprýskaném rámu pánského jízdního kola. Lak pod vrstvou prachu i bláta jen neznatelně připomínal barvu lila. Kolemjdoucí by odstín na konstrukci nacházeli jen s mimořádně zvýšeným úsilím.
Já také, nebýt toho, že jsem si jej kupoval před mnoha léty v malém krámku na náměstí. Alespoň tak si to pamatuji a paměť mám dle slov mých klientů velmi dobrou.
Láskyplně jsem dlaní přejel po koženkovém sedle, které bylo v některých místech popraskané, ale teprve téměř u spodního okraje sedla jsem nahmatal dvě důvěrně známé kruhové záplaty z pravé černé kůže.
Už sedím na kole, se značnou chutí nechat za zády všechny ty dny, návleky úředníka spořitelny, čistý stůl s několika barevnými letáky…Už nehodlám myslet na obchodování ani na dámy v přiléhavých kostýmcích. Je pátek odpoledne, slunce zlatí jinak šedé ulice. Dokonce i ve fasádách rodinných domků, v brizolitu, rozehrálo částečky slídy až do oslňujícího lesku.
Nechci myslet ani vidět přehrávané výkony poradců se zdánlivým zájmem o blaho klientů, nerad bych slyšel věty prodejních rozhovorů. Týden byl velmi dlouhý, tak velice dlouhý.
Z hlavní cesty odbočuji vpravo na cestu vedoucí z prudkého srázu. Proudy teplého vzduchu obtékají mou robustní postavu a zejména ve vlasech jsou velmi příjemné. Živelně zdolávám hebký povrch dlouhého kopce, přesněji jsem však jen ve vleku fyzikálních dějů. Mám trup korpulentního anděla, ale dnes bych tedy létat nechtěl. Zvláště pak nyní, když jedu na kole z prudkého kopce.
Už vím, jaké to je být ve zlomcích vteřiny šťastný. Snad i proto, že práci i profesionální deformaci jsem nechal zamčenou za dveřmi pronajaté kanceláře.

Čeká mě víkend, doba, kdy nebudu nucen se holit, žehlit proužkované košile bez kapsy na hrudi, neb ty s kapsou prý nejsou pod sako vhodné.

Ve spodní části kopce tisknu střídavě pravou a levou páčku brzd, s blížící se hranicí křižovatky i obavami v očích, tisknu nemilosrdně obě najednou!

Projedu malou křižovatkou hbitě podél domů s vyloženými horními polovinami těl romských občanů, divoce stupňuji své tempo ve snaze opustit co nejrychleji toto živočišné místo s domy na nichž silou vůle visí zbytky vlhké omítky.
Jsem již za nevelkým mostem. Pár desítek metrů za ním zachytím linoucí se vůni pečiva z místní pekárny.

Krásný čas, jarní nebe, vůně pečiva, pátek odpoledne.

Poslední nepřehledná křižovatka. Otáčím mnohokrát hlavou doprava i doleva, pomáhám si i pohledy do obrovského kulatého zrcadla naproti mně.

Nic nejede, ostře roztočím kovové pedály, zanedlouho budu u cíle. Už žádná saka, uniformní káva Dolce Gusto, strojené úsměvy, celé dva dny. Krásná představa.

Za křižovatkou zvolna stáčím řídítka doprava v těsné blízkosti několika málo nízkých rodinných domů.
A pak…
No to snad ne!

Tak on mě přelud bílých košilí a černých kalhot neopustí ani pátek v podvečer?
Koutkem pravého oka jsem si všiml dvou mladíků v bílých košilích, kteří bezostyšně zvonili u každého z domů.

Ach jo, zase "frikulíni" s nabídkou plynu nebo elektřiny!

Rozpohyboval jsem pedály, abych byl co nejdříve pryč.
Nebylo to nic platné. O tři domy dále neomaleně tiskli tlačítko zvonku další dva rohovníci.
O jejich úrovni vystupování jsem neměl valné mínění, avšak to, co jsem viděl, pod spodním okrajem jejich kratších nohavic, to mě opravdu dostalo!

Měli sice čisté, černé boty s nebezpečně ostrými špičkami, ale v nebyly v nich ponožky tmavých odstínů, naopak - jen zářící sněhobílé kotníky.

Popravdě řečeno, tito hoši s kohoutky na hlavách měli v botách bílé ponožky, které jen o několik milimetrů vyčnívaly nad okraji jejich polobotek.

To je tedy úroveň prodeje i reprezentativní oděv!

A tolik jsem chtěl věřit, že neuvidím prodejce dobré dva dny a nebudu muset být profesionálně “zdeformovaný“.